Článek
Zdravotníci odmítali pacienty ošetřovat, rodiny zapíraly vlastní děti a stát nepomáhal ani slovy, ani činy.
V této atmosféře se objevila Ruth Coker Burks, tehdy třicetiletá matka samoživitelka, která pracovala jako realitní makléřka. Nebyla aktivistkou, neměla milionové granty ani podporu médií. Vše začalo jedinou návštěvou nemocnice, kde viděla umírat mladého muže, jehož se personál bál dotknout. Ruth s ním zůstala, držela ho za ruku a po jeho smrti zaplatila pohřeb, protože rodina tělo odmítla.
Pak přišli další. A další. Ruth se z obyčejné ženy stala stínovou hospicovou službou a pohřební službou v jednom. Ve své kuchyni skladovala léky, které lékárny odmítaly vydat lidem s AIDS. Vlastní auto používala jako sanitku, protože nemocní neměli jinou možnost dostat se k lékaři. Organizovala drag show a benefiční akce, aby měla peníze na rakve a léky. Kopala hroby vlastníma rukama na rodinném hřbitově, protože pohřební ústavy odmítaly převzít těla. Úřady se tvářily, že problém neexistuje. Společnost odvracela zrak. Ruth ne.
Její příběh ukazuje, jak hluboko sahala diskriminace a strach. V Arkansasu neexistoval funkční plán, jak se o nemocné starat. Mnozí umírali doma, bez léků a péče, často izolováni vlastní rodinou. AIDS byla nemoc, která zabíjela pomalu, ale ještě rychleji zabíjela naději, protože stát selhal v poskytování základní lidské důstojnosti.
Ruth Coker Burks, dnes známá jako „Anděl hřbitova“, osobně pečovala o více než tisíc pacientů a zajistila pohřby pro desítky z nich. Zažila hrozby Ku-Klux-Klanu, urážky, společenskou izolaci i finanční krach. Přesto pokračovala. Nebyla zdravotnice, ale poskytovala zdravotní péči. Nebyla pohřební službou, ale pohřbívala. Nebyla aktivistkou, ale stala se symbolem občanského odporu proti nečinnosti systému.
Tento příběh není jen dojímavou vzpomínkou. Je obžalobou doby, která obětovala slabé a nemocné ve jménu strachu a předsudků. A také připomínkou, že odvaha a empatie mají obličej obyčejné ženy, která se rozhodla neodvrátit zrak, když všichni ostatní utekli.
