Článek
Měl tvrdé desky a uvnitř čisté bílé listy z pevnějšího papíru, které čekaly, až je někdo zaplní. Nebyly tam žádné předtištěné stránky, žádné návody. Jen prostor. Pro básničky, obrázky, třpytivé gelovky, samolepky a slova, která měla vydržet celý život.
Děti si památníček půjčovaly navzájem – spolužačkám, kamarádům, paní učitelce, někdy i mamince nebo dědovi. A pak se čekalo. Co tam asi napíšou? Co nakreslí? Vrátí ho brzo?
Na první stránce byla skoro vždy tahle výhrůžná básnička – svatá přísaha, že se listy nesmí ničit:
„Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Kdo tento slib poruší, dostane dvě za uši.“
Jenže každé dítě, každá třída, každé město, kraj mělo svou variantu.
Někdo psal:
- „Kdo jeden list utrhne, tomu ruka upadne.“
- „Kdo lístek utrhne, ten kamarád nebude.“
- „Tahle kniha není tvoje, abys trhal listy moje.“
- „Ten, kdo listy trhá rád, ten není můj kamarád.“
- „Můj památníček v úctě měj, listy z něho netrhej.“
A pak přišly ty verše, které se měnily ve vzpomínky:
- „Když jsem ti psala v památník, byly jsme malé žabky, vzpomeň si na mě po letech, až budem staré babky…”
- „Nezapomeň, dívko milá, že ses v Čechách narodila. Že jsou Čechy domov tvůj – na to vždycky pamatuj.“
- „A na konci památníčku – já jsem malý trpaslíček, ukončím ti památníček.“
Byl to svět bez aplikací. Ale zato plný rukopisu. Svět, kde každé písmeno bylo jiné, originální. Kde se kreslili jednorožci, princezny, srdíčka a kopretiny – a kde nebylo důležité, jak dokonalý je obrázek, ale že je od srdce.
Dnes už děti místo památníčku znají TikTok. Ale možná právě proto bychom tenhle krásný zvyk mohli zkusit vrátit. Vzít čistý zápisník s tvrdými deskami a poprosit přátele, aby nám do něj napsali pár řádek. Nebo ho dát svému dítěti – a vysvětlit mu, co to byl památníček.
Možná tím nezíská followera. Ale získá něco lepšího. Vzpomínku.
