Článek
Sraz jsme si většinou dávali „pod ocasem“ – v Praze, pod sochou svatého Václava. (Pro neznalé: svatý Václav sedí na koni. Takže opravdu pod ocasem koně, ne Václava.) Klasika. A pro mě osobně ideální místo pro malé, neškodné… ehm… psychologické hry.
Vždycky jsem tam byl dřív. Schovaný mezi turisty. Pozoroval jsem ji z bezpečí anonymního davu – jak se rozhlíží, jak se jí v očích míchá nervozita s očekáváním, jak kontroluje mobil a hledá někoho, koho nikdy neviděla. A já? Já si ji vychutnával. Ne sadisticky. Spíš jako režisér krátké etudy, který sleduje herečky, aniž by ti věděli, že už začalo představení.
Jedno takové rande si pamatuju dodnes. Přišla večer. Nalíčená, v šatech, které by dokázaly zastavit i tramvaj číslo 22. Vypadala, jako by právě vylezla z plakátu na lásku. A já… jí napsal SMS:
„Koukám na tebe. Nelíbíš se mi. Seš divná a hnusná, běž domu chudinko…“
Přísahám, že ten okamžik, kdy to dočetla, byl jako když do ní udeří blesk. Nevěřícně koukla kolem sebe. Srdce jí určitě spadlo někam do žaludku. A pak – rychlým krokem pryč. Pryč z místa, kde měla možná právě začít láska, a místo toho se tam rozsypalo její sebevědomí na kostičky.
Chvíli jsem ji nechal jít. A pak jsem ji nějde doběhl.
„Počkej, počkej! To byl vtip… Jsi tak nádherná. Chtěl jsme jenom vidět, nějak budeš reagovat… Odpustíš mi?“
Otočila se. Nejistě. Možná i naštvaně. Ale v očích měla všechno – smutek, hněv i naději. A přesně to jsem chtěl. Protože když někoho rozhodíš, ale pak ho zase chytíš, drží se tě o to pevněji.
Šli jsme na večeři. Smáli se tomu. A nakonec i k sobě. Po týdnu skončila u mě v pisteli. Ale to nebylo to hlavní.
Hlavní bylo, že už na mě nikdy nezapomněla.
A ty kočičko, jak by si reagovala na moje hrátky? Napiš mi to do komentářů… (posílám pusinku, šmudlinko… :-))
