Článek
Winthrop Niles Kellogg, tehdy mladý americký psycholog fascinovaný příběhy „vlčích dětí“, si v červnu 1931 přivezl z floridské pobočky Yerkesova ústavu sedm a půl měsíce starou šimpanzici Gua a doslova ji propašoval do vlastního bytu, aby ji vychovával bok po boku se svým desetiměsíčním synem Donaldem. Chtěl zjistit, co dokáže prostředí změnit a kde narazí na hranice genetiky. Rodina s „dvojčaty“ trávila dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu – jako by to byla normální domácnost, jen s drobným detailem, že jedno z dětí bylo opice.
Kellogg s manželkou Luellou obě mláďata krmili, koupali, ukládali do kočárku i do postýlky, měřili jim tlak, reflexy, rovnováhu a přes devadesát dalších ukazatelů. V motorice a orientaci Gua brzy vedla – otvírala dveře klikou, jedla lžící, na povel „polib Donalda“ sklonila hlavu k chlapcově tváři. Donald zatím zápasil s lžící a v mnoha dovednostech za ní zaostával, kromě mimiky, ve které byl rychlejší.
Jenže po půl roce se ukázalo, že genetiku neošálíš. Šimpanzí mozek narazil na svůj strop – Gua rozuměla přibližně pětadevadesáti povelům, ale nebyla schopna lidské řeči. Zato Donald začal znepokojivě chroptět a štěkat po šimpanzovsku, napodoboval její „food-bark“, kdykoli zahlédl jídlo. Pro Kellogga, který chtěl „zoohominizovat“ opici, a ne „zooprimitizovat“ vlastního syna, to byla studená sprcha.
Dne 28. března 1932, přesně po devíti měsících „rodinného soužití“, byla Gua odvezena zpět do klece v Yerkesově centru. Rodina k tomu nevydala oficiální prohlášení, pouze suše konstatovala, že experiment ukončila „jazyková retardace syna“. Kellogg rychle sepsal knihu The Ape and the Child a pokus prezentoval jako vědeckou senzaci.
Gua do roka onemocněla zápalem plic a 21. prosince 1933, sotva tříletá, v laboratoři zemřela. Donald, kterému kdysi vědci měřili opožděný nástup řeči, vystudoval medicínu, ale ve 43 letech si vzal život. Přímou spojitost s experimentem nikdo neprokázal, přesto ji mnozí autoři dodnes nevylučují – Kelloggův domácí cirkus zanechal stopy, které z klinických grafů nikdy nevyčtete.
Z dnešního pohledu působí celý experiment jako arogantní ukázka vědecké neomalenosti: rodič zneužil vlastní dítě i mládě ohroženého druhu, bez jakéhokoli dohledu etické komise, a ještě to prodal jako triumf behaviorismu. Nakonec se ukázalo jen to, že šimpanz zůstane šimpanzem a dítě se učí od toho, co vidí – ať je to vhodné, nebo ne. I proto je dnes Kellogg citován hlavně jako odstrašující příklad, který urychlil vznik pravidel pro ochranu lidí i zvířat v experimentech.
Názor na experiment?
Upřímně – kdyby Kellogg experiment nezarazil a nechal Donalda dál vyrůstat v těsném soužití se šimpanzicí, byl by to jen hlubší pád do slepé uličky. Donaldovo koktavé „štěkání“ by se pravděpodobně proměnilo ve vážnou poruchu řeči a sociální izolaci; dítě, které se v kritickém období naučí reagovat především na neverbální signály opice, bude mít později velký problém v lidské škole, při navazování vztahů, ve všem, kde se počítá s jazykem a empatií mezi lidmi. Navíc by se postupně zvětšovala síla a rychlost Gua a risk fyzického zranění by rostl – dospívající šimpanz je několikanásobně silnější než dospívající chlapec a nevnímá hranice „lidské hry“.
Gua na tom také nebyla dobře: čím víc by se přibližovala pubertě, tím víc by se trápila v bytě bez vlastního druhu a bez prostoru. Chybějící šimpanzí společnost by se pro ni mohla projevit stereotypním chováním, autoagresí nebo náhlými záchvaty vzteku. Kelloggova domácnost by se dřív nebo později změnila v nebezpečnou arénu, kde se střetává frustrace dvou rozdílných evolučních linií.
Pokračování by navíc prohloubilo etické bláto: rodič, který vědomě riskuje neurologický vývoj vlastního dítěte a ignoruje welfare chráněného druhu, by dnes skončil před soudem i bez mrtvol. Tehdy to „jen“ vyústilo v knihu a tichý konec, ale s každým dalším měsícem by skandál bujel a z Donalda by se stal odstrašující případ na psychiatrii, ne na stránkách populární vědy.
Takže můj názor je jasný: devět měsíců bylo už příliš dlouho. Pokračovat by znamenalo vystavět dvou živým bytostem traumatický labyrint, z něhož by nevedla rozumná cesta ven – žádný převratný objev, pouze trvalé následky a ostuda, která by dnes měla ještě mnohem ostřejší dopad než v roce 1932.
Zdroj:
https://historyofyesterday.com/the-unknown-experiment-where-a-chimp-was-raised-as-a-human/
