Článek
Kdo je vlastně „my“?
Slovo my by mělo znamenat většinu nebo aspoň její větší část. Jenže ekonomická čísla často pracují s průměrem navíc v poměru ku vlastní (ne nutně objektivní interpretaci).
Představte si stůl, u kterého sedí miliardář a bezdomovec. Jaký je v průměru jejich majetek? Oba jsou multimilionáři. To je stejně absurdní, jako když se říká, že průměrná mzda odráží, jak se „máme“.
Proto ekonomové používají medián. Ten říká: polovina lidí bere víc, polovina míň. To už je blíž skutečnosti než průměr. Možná i proto nepřekvapí, že se v ČR medián dlouhá léta vůbec nesledoval a byl obtížně dohledatelný.
Oficiální inflace se totiž porovnává s hrubou mzdou, ne s čistou. Zaměstnanci přitom dobře vědí, že to, co vidí na výplatní pásce, není to, co jim reálně přijde na účet — a za co nakupují. A to samo o sobě vyvolává otázku: není tahle interpretace spíš sen na papíře než skutečnost v peněžence?
Finanční gramotnost a rozpočet
Říká se: „Žiju si tím lépe, čím větší mám příjmy než výdaje.“ To je základní poučka osobních financí. Ale s jednou důležitou poznámkou: jde o rozpočet, který je udržitelný bez sebezapření a s normálním standardem života.
A přesně tohle vlastně tvrdí ČSÚ i mainstreamoví ekonomové – že pokud čísla sedí v průměru, máme se dobře. Jenže rozpočet není excelová tabulka. Rostou fixní i variabilní náklady.
Jinak řečeno: nad průměrem mizí požitky, pod průměrem padá hranice přežití.
Možná i proto je v ČR tolik lidí závislých na příspěvku na bydlení – a to i přesto, že mají zaměstnání?
A právě proto přestávají platit staré poučky. Například pravidlo 50/30/20 (50 % fixní výdaje, 30 % požitky, 20 % úspory), které v roce 2005 proslavila americká senátorka Elizabeth Warren. V dnešní realitě může už samotných 50 % fixních výdajů být pro spoustu lidí nedosažitelný luxus.
Jak je to s fixními výdaji?
Každý z nás je sám sobě pasivem. Musíme někde bydlet, platit nájem nebo hypotéku, vodu, elektřinu či plyn. K tomu jídlo, pití a doprava.
To jsou výdaje, kterým se nikdo nevyhne. Můžeme je označit za fixní v širším slova smyslu – protože i když je část z nich variabilní (můžeme jezdit méně, jíst levněji), pořád jde o základní životní potřeby.
A právě proto tady vzniká největší tlak. Fixní složka rozpočtu roste rychleji než příjmy. Prostor pro „požitky“ nebo úspory se tak rok od roku zmenšuje.
Jak se na to dívá ČSÚ?
U bydlení neměří reálné tržní ceny nemovitostí ani nájmů. Místo toho pracuje s pojmem imputované nájemné – tedy odhad, kolik by domácnosti „platily“, kdyby bydlely v nájmu, i když bydlí ve vlastním.
To ve výsledku „ředí“ čísla. Vlastníci bytů z minulého režimu či po kuponové privatizaci stlačují statistiku dolů, i když noví kupující nebo nájemníci platí úplně jiné částky.
U vody, elektřiny a plynu je měření přesnější. Jenže problém je v poměru vah v košíku – mají menší podíl, než jakou zátěž představují v reálných rozpočtech domácností.
A když to spojíme s faktem, že inflace se počítá proti hrubé mzdě, vzniká dvojitá nepřesnost. Čísla vypadají v pořádku, ale peněženka se tenčí.
A co variabilní výdaje?
Začněme u „fixně-variabilních“ potravin. ČSÚ totiž staví svůj košík hlavně na low-cost položkách.
Pamatujete si promo akce obchodních řetězců? Stejný produkt, jiný obal. Nebo saláty, které sice splňují ČSN, ale nejsou nejlevnější. Proč? Protože low-cost potraviny jsou často zpracované tak, že jsou horší než „prastaré“ normy.
Do toho vstupuje fenomén shrinkflace potravin – snižování gramáže. Nejjednodušší příklad? Rohlík. Podle mnohých ztratil chuť i kvalitu, má nižší gramáž a přesto vyšší cenu. A i tuhle cenu často dotují promo akce, protože řetězce vědí, že na rohlík si musíte něco dát – a nákup u pokladny nekončí jen u rohlíku. Jinak řečeno i tam by měla být cena ještě vyšší.
Další příklady variabilních výdajů:
- Móda: Fast fashion zaplavuje trh. Koupíte si tričko ze silonu, v lepším případě z „100% bavlny“, ale proti slunci je průsvitné a švy se kroutí.
- Elektronika: Ano, technika je levnější. Ale zkuste porovnat plošné spoje a elektronkový zesilovač. Hifista ví, že je to úplně jiná liga kvality i ceny.
- Cestování: Češi se čím dál víc vrací k Bulharsku nebo Chorvatsku. Proč? Protože trhy, které se po revoluci otevřely v rámci Evropy, už nejsou tak levné mimo Severní Afriky a Turecka.
Co na to říká ČSÚ 2?
ČSÚ sice zachytí ceny, ale neporovnává shrinkflaci, kvalitu ani jiné metriky, které mají přímý dopad na životní úroveň. Výsledek? Statistiky ukazují „lepší čísla“, ale běžný člověk má pocit, že jeho peněženka je prázdnější. Hodnota tak není užitná, jen účetní. A i ta je dnes s otazníky.
Shrnutí
Můj pohled je kritický k interpretaci dat. Netvrdím, že statistiky jsou „nepravda“. Tvrdím, že jejich prezentace vytváří obraz, který se rozchází s realitou většiny lidí.
Na papíře to vypadá, že se máme lépe. V peněžence to vypadá jinak. A právě tohle napětí stojí za otázkou: máme se opravdu lépe, nebo se to jen tak prezentuje?
