Článek
Tři nejkontroverznější titulky
ČSÚ zveřejňuje obrovské množství dat, ale v médiích pravidelně rezonují tři nejdiskutovanější oblasti: nezaměstnanost, mzdy a inflace – od té nejméně po tu nejvíce kontroverzní. A není se čemu divit: míra zjednodušení a zkreslení v metodice postupně roste, přesně tak, jak to lidé podvědomě cítí.
Jak je to s tou nezaměstnaností?
Ve skutečném světě bychom za nezaměstnaného považovali každého, kdo prostě nemá práci. Ve statistickém světě je to složitější: nezaměstnaným se člověk stává až tehdy, když splní určitou metodologickou definici. A ta se liší podle toho, kdo statistiku počítá.
Úřad práce sleduje stav – tedy kolik lidí je zapsáno v jeho evidenci. Odchylku pak tvoří ti, kteří se do evidence nepřihlásili, nebo byli vyřazeni. Naproti tomu ČSÚ měří aktivitu – kolik lidí práci skutečně hledá a je připraveno nastoupit. Výsledkem jsou dvě rozdílná čísla, která ale obě mohou být pravdivá.
Proč statistika ČSÚ je mírnější? Protože nevychází z administrativní evidence, ale z výběrového šetření domácností (VŠPS). Tazatelé se ptají naotázkytypu: „Pracujete? Hledáte práci? Byl byste schopen nastoupit?“Na základě odpovědí pak určují, kdo spadá do kategorie nezaměstnaných.
A tady se objevuje prostor pro zkreslení: lidé mají v dotaznících tendenci skutečnost trochu přikrášlovat. Málokdo přizná „nesháním práci, nechce se mi“ – snáz řekne něco jako „jo, koukal jsem na inzeráty“.
Proto platí, že argument: „Znám spoustu lidí, co práci nemají, ale v číslech to není.“ je validní a nemusí být jen sociální bublinou.
Jak je to s tou mzdou?
Výše mzdy je ještě kontroverznější než nezaměstnanost. Hlavní důvod je ten, že se nejčastěji uvádí tzv. průměrná mzda. A každý, kdo si pamatuje základy aritmetiky, ví, že v řadě nižších čísel dokáže jedno hodně vysoké průměr výrazně vytáhnout nahoru. Proto také vznikají oblíbené příměry: u stolu sedí dva lidé, jeden jí celé kuře a druhý nic – v průměru snědli půlku kuřete. Nebo miliardář a bezdomovec, kteří jsou v průměru oba multimilionáři.
Samozřejmě jde o extrémy, ale princip je jasný. Proto ekonomové raději používají tzv. medián mezd – číslo, které říká, že polovina lidí vydělává více a polovina méně. To už je realitě mnohem blíž než průměr. Není bez zajímavosti, že se medián v Česku dlouhá léta oficiálně ani nesledoval a byl obtížně dohledatelný.
Proto platí, že argument: „Já na to nedosáhnu, většina kolem mě taky ne.“ je validní a nemusí být jen sociální bublinou.
Jak je to s tou inflací?
A na závěr přichází nejkontroverznější a zároveň nejkomplexnější téma: inflace. Proč nejkomplexnější? Protože dřív než se pustíme do košů, vah a indexů, je potřeba si připomenout jednu zásadní věc, která přímo navazuje na předchozí odstavce.
Oficiální inflace se totiž porovnává nejen s průměrnou mzdou, ale dokonce s hrubou mzdou – ne s čistou. A každý zaměstnanec ví, že částka na výplatní pásce není totéž, co mu skutečně přijde na účet, a už vůbec ne to, z čeho platí nákupy. Už jen tahle metodická „drobnost“ proto vyvolává v lidech pocit, že čísla a realita si odporují.
Další kontroverze kolem inflace
Oficiální statistika inflace má i několik dalších slabých míst, která v lidech vyvolávají pochybnosti. Patří mezi ně například:
Imputované nájemné – tedy odhad, kolik by domácnosti „platily“, kdyby bydlely v nájmu, i když žijí ve vlastním. Tento výpočet výsledná čísla spíše „ředí“, protože vlastníci nemovitostí mají úplně jiné náklady než nájemníci nebo lidé s hypotékou.
Ceny vody a energií – i když je ČSÚ měří relativně přesně, přiřazuje jim poměrně nízkou váhu, což působí zvláštně u položek, které lidé považují za zásadní.
Low-cost potraviny – v koši jsou často ty nejlevnější varianty, jejichž kvalita je sporná. Kdo si pamatuje staré „retro normy“ ví, že i základní potraviny měly dříve vyšší standard než dnešní nejlevnější verze. Prémiovější potraviny (bio mléko, kvalitní sýry, šunky, exotické ovoce) se v oficiálním měření prakticky neodráží.
Srovnání položek bez kontextu – statistika nezachycuje shrinkflaci (snižování gramáže při stejné ceně), technologické změny ani pokles kvality zboží. Výsledkem je, že některé položky „papírově nezdražily“, ale spotřebitel ve skutečnosti utratí více.
Proto platí, že argument: „Já mám inflaci v desítkách procent, ne jednotkách,“ je validní.
Shrnutí
ČSÚ nelže.Čísla, která zveřejňuje, vycházejí z jasně definovaných metodik a mají svou váhu – bez nich bychom nemohli sledovat trendy, plánovat politiku ani se srovnávat s okolními zeměmi. Problém je v tom, že jde o statistický nástroj, nikoli o přímý popis skutečnosti.
