Když se člověk ptá, proč žít: Camus, sebevražda a odvaha zůstat

Někdy se člověk nezastaví proto, že by měl hotovo. Zastaví se, protože najednou neví, proč vlastně pokračovat.

To, co ještě nedávno tvořilo běžný řád života, mu může připadat vzdálené. Práce, povinnosti, rozhovory, plány na příští týden. Všechno pokračuje dál, ale člověk jako by se na vlastní život díval z druhé strany skla.

Takový okamžik nemusí znamenat, že člověk pomýšlí na sebevraždu. Pochybnosti o smyslu života k lidské zkušenosti patří a mohou mít mnoho podob. Přesto nás přivádějí k otázce, před kterou bývá těžké neuhnout: Co nás drží při životě, když se obvyklé odpovědi rozpadnou?

Albert Camus své dílo Mýtus o Sisyfovi, vydanou roku 1942, začíná právě otázkou sebevraždy. Ptá se, zda poznání, že svět nemá zjevný a předem daný smysl, vede člověka k závěru, že život nestojí za to žít.

Jeho odpověď zní: Ne.

Cesta k této odpovědi však není ani snadná, ani útěšná v obvyklém slova smyslu.

V předchozím článku jsme sledovali Sisyfa, který znovu a znovu tlačí kámen do kopce. Jeho příběh může připomínat i naše vlastní dny: ráno vstát, splnit povinnosti, večer ulehnout a druhý den začít znovu.

Opakování samo o sobě není špatné. Právě v něm se často odehrává péče o druhé, práce, přátelství i drobné radosti. Někdy však přijde chvíle, kdy se člověk podívá na svůj život a zeptá se: Proč to všechno dělám?

Ta otázka se může objevit po ztrátě blízkého člověka, při nemoci, po rozpadu vztahu nebo po letech vyčerpávající práce. Může však přijít i bez zjevného důvodu, třeba během obyčejné cesty tramvají nebo při pohledu z okna.

Camus upozorňuje, že navyklý způsob života může náhle ztratit svou samozřejmost. Člověk si uvědomí, že neexistuje žádná zaručená odpověď, která by mu jednou provždy vysvětlila jeho utrpení, smrt i místo ve světě.

Právě v tomto střetu mezi naší touhou porozumět a světem, který nám konečné vysvětlení neposkytuje, vzniká podle Camuse absurdno.

Nejde tedy o tvrzení, že svět je směšný nebo že lidský život nemá žádnou hodnotu. Jde o napětí mezi tím, po čem toužíme, a tím, co dokážeme s jistotou poznat.

Právě tady se Camus dostává k sebevraždě. Je-li člověk postaven před svět, který mu nenabízí konečnou odpověď, znamená to, že má život odmítnout?

Camus soudí, že nikoliv. Podle něj ze zjištění, že život nemá předem zaručený vyšší smysl, ještě neplyne, že nemá cenu.

Člověk může pochybovat, a přesto milovat. Může vědět, že všechno jednou skončí, a přesto pociťovat radost z hudby, rozhovoru, ranního světla nebo blízkosti druhého člověka.

Tyto chvíle neřeší záhadu existence. Neodstraňují smrt ani nespravedlnost. Přesto nejsou bezcenné jen proto, že netrvají věčně.

Camus nepředkládá důkaz, který by každého člověka přesvědčil. Nabízí svůj postoj: žít s otevřenýma očima, nevymýšlet si jistotu tam, kde ji nemáme, a přesto se životu neuzavřít.

To je podstatný rozdíl. Jeho odpověď nespočívá ve větě: „Všechno dobře dopadne.“ Camus spíše říká: I když nevím, jaký je konečný smysl života, mohu v něm stále nacházet hodnotu.

Zde je ale třeba udělat důležité zastavení.

Camus uvažuje jako filozof. Zkoumá vztah člověka ke světu, smyslu a smrti. Sebevražedná krize skutečného člověka však nebývá jen výsledkem filozofické úvahy.

Může souviset s depresí, dlouhodobou bolestí, úzkostí, osamělostí, traumatem, závislostí nebo těžkou životní situací. Její příčiny bývají složité a u každého člověka jiné. Někdy se jich sejde několik najednou.

Člověk v krizi často nepotřebuje, aby mu někdo vysvětlil teorii absurdna. Potřebuje, aby ho někdo vyslechl, bral jeho bolest vážně a pomohl mu najít odbornou pomoc.

Bylo by proto nespravedlivé posuzovat lidi v takové situaci podle toho, zda dokázali naplnit nějaký filozofický ideál odvahy. A stejně nespravedlivé by bylo soudit ty, kteří svůj život ukončili, jako slabé nebo zbabělé.

Filozofie může otevřít otázky. Nenahrazuje však lidskou blízkost, léčbu ani pomoc v krizi.

Camus používá také výraz, který může na první pohled zmást: filozofická sebevražda.

Nemluví tím o ukončení života. Označuje tak podle svého názoru jiný druh úniku: chvíli, kdy člověk narazí na hranice svého poznání, ale místo aby nejistotu přijal, prohlásí za jisté něco, co nedokáže rozumově doložit.

Camus tím kritizuje některé myslitele, kteří podle něj nejprve vážně připustí rozpor mezi člověkem a světem, ale pak jej překlenou skokem k vyšší, vírou přijímané pravdě.

Je však fér dodat, že jde o Camusův pohled, nikoliv o nestranný soud nad každým věřícím člověkem. Pro mnoho lidí je víra hlubokou osobní zkušeností a zdrojem opory. Camusovo stanovisko není povinnost sdílet.

Jeho otázka přesto může oslovit i člověka, který s ním nesouhlasí: Dokážeme žít s tím, že na některé věci nemáme jistou odpověď?

Camusovou odpovědí na absurdno je vzpoura. To slovo může znít bojovně, ale nemusíme si pod ním představovat člověka, který neustále vzdoruje celému světu.

V Camusově pojetí jde především o to nezavírat oči před skutečností a nepřestat žít jen proto, že nám život nedává všechny odpovědi.

Taková vzpoura může být navenek téměř neviditelná.

Někdy může spočívat v tom, že člověk po těžkém období znovu vyjde mezi lidi. Jindy v tom, že přizná vlastní bezmoc a požádá o pomoc. Nebo že zůstane nablízku někomu, kdo prochází bolestí, kterou nedokáže odstranit.

Camusova představa vzpoury ovšem neznamená, že člověk má utrpení jen statečně snášet. Pokud lze změnit škodlivé pracovní prostředí, léčit nemoc, řešit dluhy nebo odejít ze vztahu, který ubližuje, má smysl hledat skutečnou změnu.

Některé okolnosti změnit nemůžeme. Jiné ano. A poznat rozdíl mezi nimi nebývá snadné.

Na konci Mýtu o Sisyfovi se Camus vrací k muži, jehož kámen se pokaždé skutálí zpět. Vidí v něm člověka, který svůj úděl zná, ale nezříká se vědomého života.

Jeho slavnou představu šťastného Sisyfa bychom však neměli obracet proti lidem, kteří právě šťastní být nedokážou.

Nikomu nepomůže, když mu v těžké chvíli řekneme: „Všechno záleží jen na tvém postoji.“ Taková věta může přehlédnout nemoc, skutečnou ztrátu i vyčerpání, které člověku bere sílu vidět dál než do příštího dne.

Možná je užitečnější zeptat se jinak: Co by teď pomohlo, abys na to nebyl sám?

Někdy může být první odpovědí rozhovor. Jindy doprovod k lékaři nebo psychologovi. A někdy prostě přítomnost člověka, který nevymýšlí rychlá řešení a vydrží chvíli naslouchat.

Camusův Sisyfos je osamělou postavou mýtu. My však své kameny nemusíme nést vždy sami.

Camusova úvaha o sebevraždě začíná otázkou, zda život stojí za to. Nekončí však univerzálním receptem na štěstí.

Jeho odpověď je zároveň skromnější i náročnější: člověk může přijmout, že nemá poslední odpověď, a přesto zůstat otevřený životu.

Nemusí být každý den silný. Nemusí mít neustále jasno. A už vůbec nemusí předstírat, že bolest je sama o sobě darem.

Může pochybovat a hledat oporu. Může být unavený a potřebovat druhé. Může postupně objevovat, že život netvoří jen velké cíle, ale také vztahy, drobné zkušenosti a chvíle, které nelze naplánovat.

Sisyfos nám nepodává důkaz, že všechno má svůj důvod. Připomíná nám však možnost, že hodnota života nemusí čekat na okamžik, kdy mu konečně dokonale porozumíme.

Článek navazuje na text „Proč se stále ženeme za štěstím? Sisyfos a absurdita moderního života“. Vychází z filozofické eseje Alberta Camuse Mýtus o Sisyfovi (1942) a nabízí její současnou interpretaci.

Při přípravě článku byla využita AI k vytvoření návrhu, formulaci a uspořádání textu.

Kontakt na krizovou pomoc – v ČR Linka první psychické pomoci 116 123 (nonstop) a Linka bezpečí 116 111 pro děti a mladé lidi.