Proč se stále ženeme za štěstím? Sisyfos a absurdita moderního života

Ráno zazvoní budík. Vstaneme, nasnídáme se, odejdeme do práce nebo se pustíme do každodenních povinností. Vyřizujeme, nakupujeme, plánujeme, platíme účty. Večer jsme unavení a druhý den začínáme znovu.

Na tom samozřejmě není nic neobvyklého. Právě tak vypadá velká část lidského života.

Jenže někdy nás uprostřed toho všeho napadne nepříjemná otázka: K čemu vlastně tolik spěcháme?

Chceme mít více peněz, lepší bydlení, větší jistotu, více uznání. Představujeme si, že až toho všeho dosáhneme, konečně přijde spokojenost. Ale sotva se nám podaří jeden cíl splnit, objeví se další. A s ním další očekávání, starosti a povinnosti.

Není v tom něco zvláštního? Tolik energie věnujeme přípravě na šťastný život, že nám někdy nezbývá čas ho skutečně žít.

Ve starořecké mytologii vystupuje král Sisyfos, proslulý svou lstivostí a schopností přelstít dokonce i smrt. Nakonec však neunikne trestu bohů. Musí navěky valit obrovský balvan do kopce. Kdykoliv se přiblíží k vrcholu, kámen se skutálí dolů. Sisyfos sestoupí, znovu se opře do balvanu a celý úkol se opakuje.

Nikdy nedojde k vítězství. Nikdy nepřijde konec.

Na první pohled jde o jeden z nejkrutějších trestů, jaký si lze představit. Nejen proto, že vyžaduje mimořádnou fyzickou námahu, ale především proto, že veškeré úsilí zůstává bez trvalého výsledku.

Představme si však Sisyfa v současném světě.

Nemusí tlačit kámen. Může sedět v kanceláři, stát u výrobní linky, řídit firmu nebo celý život splácet dluhy. Každé ráno začíná další výstup a večer se jeho pomyslný balvan opět ocitá pod kopcem.

Samozřejmě ne každá každodenní práce je nesmyslná. Mnoho opakovaných činností má skutečnou hodnotu. Sisyfův příběh nám však připomíná, jak snadno se člověk může stát zajatcem nekonečného výkonu, pokud přestane přemýšlet o jeho smyslu.

Francouzský spisovatel a myslitel Albert Camus se k Sisyfovu příběhu vrátil ve své filozofické eseji Mýtus o Sisyfovi, vydané roku 1942.

Zajímala ho otázka, která může člověka překvapit v kterémkoliv období života: Jaký smysl má naše existence, když všechno jednou skončí?

Camus pro tento rozpor používá pojem absurdno.

Neznamená to, že je život směšný nebo že všechno postrádá hodnotu. Absurdno vzniká ve střetu dvou skutečností. Člověk touží po jasném vysvětlení, spravedlnosti, trvalém řádu a smyslu, ale svět mu žádnou definitivní odpověď nezaručuje.

Chceme vědět proč. Svět mlčí.

To ovšem ještě neznamená, že bychom měli nad životem zlomit hůl. Právě naopak.

Camus se ptá, zda lze žít naplno i bez jistoty, že naše existence má nějaký vyšší, předem určený účel. A ve zvláštní postavě Sisyfa nachází možnost, jak na tuto otázku odpovědět.

Na Sisyfově příběhu je jeden pozoruhodný detail.

Camuse nezajímá pouze chvíle, kdy Sisyfos tlačí svůj kámen vzhůru. Zvláštní pozornost věnuje okamžiku, kdy se balvan skutálí a Sisyfos sestupuje zpět dolů.

Právě tehdy má čas přemýšlet.

Uvědomuje si svůj úděl. Ví, že ho čeká další námaha, další neúspěch a další návrat. Nemůže změnit rozhodnutí bohů. Přesto si může zachovat vědomí vlastní důstojnosti a odmítnout, aby jeho osud znamenal i vnitřní porážku.

A zde se objevuje jedna z nejzajímavějších Camusových myšlenek: Člověk nemusí zvítězit nad svým osudem, aby si zachoval vnitřní svobodu.

Sisyfos zná pravdu o svém postavení. Nepotřebuje si namlouvat, že jeho kámen jednoho dne zůstane na vrcholu. Přesto se nevzdává.

Nejde o pohodlné smíření s utrpením ani o radu, abychom bez odporu přijímali nespravedlnost. Camusův Sisyfos je především obrazem člověka, který se odmítá nechat vnitřně porazit.

Dnešní společnost nám neustále předkládá nové podoby úspěšného života.

Měli bychom být výkonní, finančně zajištění, zdraví, spokojení, společensky aktivní a nejlépe také stále pozitivně naladění.

Sociální sítě přidávají další rozměr. Vidíme výběr nejúspěšnějších okamžiků cizích životů a porovnáváme je se svou každodenní skutečností.

Najednou máme pocit, že něco zanedbáváme. Že jsme se nedostali dost daleko. Že ostatní už stojí na vrcholu, zatímco my stále tlačíme svůj kámen.

Jenže vrchol, který nám někdo ukazuje, může být pouhou zastávkou před dalším kopcem.

A tak se nabízí otázka: Ještě usilujeme o to, co skutečně chceme, nebo už jen plníme očekávání druhých?

Právě zde může být starý mýtus překvapivě aktuální. Učí nás rozpoznat rozdíl mezi smysluplným úsilím a bezmyšlenkovitým opakováním činností, které jsme si možná ani sami nevybrali.

Člověk často žije v budoucím čase.

Až dokončím práci. Až budu mít více peněz. Až děti vyrostou. Až půjdu do důchodu. Až konečně nastane klid.

Jenže život se odehrává právě teď.

To neznamená, že bychom neměli plánovat nebo se o něco snažit. Problém nastává, když současnost považujeme pouze za nepříjemnou přestupní stanici na cestě k budoucímu štěstí.

Camus nenabízí jednoduchý návod, jak být spokojený. Jeho úvaha je mnohem náročnější.

Člověk si má uvědomit hranice své existence, přestat očekávat konečné vysvětlení všech věcí a přesto se rozhodnout žít. Všímat si světa, milovat, tvořit, přemýšlet, prožívat radost a přijímat také nejistotu.

Ne proto, že by nám někdo slíbil odměnu, ale proto, že samotný prožitek života může mít svou hodnotu, i když nedostaneme odpověď na všechny své otázky.

Představme si na okamžik Sisyfa, jak znovu sestupuje z kopce.

Kámen leží dole. Za chvíli ho bude muset opět tlačit vzhůru.

Sisyfos však ví, co ho čeká. Jeho osud už před ním nic neskrývá. A právě v této vědomé vzpouře proti beznaději nachází Camus zvláštní podobu lidské důstojnosti.

Na konci své eseje vyslovuje slavnou myšlenku: Sisyfa si musíme představovat jako šťastného člověka.

Je to provokace. Jak může být šťastný někdo, jehož práce nikdy neskončí?

Možná proto, že štěstí není totéž co úspěch.

Možná nezávisí jen na tom, zda jednou dosáhneme vrcholu, ale také na tom, zda dokážeme vlastní život vědomě prožívat.

A možná je největší tragédií nikoliv to, že musíme stále tlačit nějaký kámen, ale že přitom zapomeneme, proč jsme vůbec začali.

Každý máme nějaký.

Pro někoho jsou to pracovní povinnosti, pro jiného starosti o rodinu, zdravotní omezení, finanční problémy nebo každodenní zápas se samotou. Pro mě také boj s různými nemocemi.

Ne všechny kameny lze odhodit. Ne každé utrpení můžeme proměnit pouhou změnou postoje.

Přesto si můžeme položit několik otázek.

Co v mém životě skutečně stojí za námahu? Které cíle jsou moje a které jsem převzal od ostatních? A kolik obyčejných radostí přehlížím, protože stále čekám na něco většího?

Sisyfův příběh nám neslibuje život bez námahy. Připomíná nám však jednu důležitou věc: člověk není jen souhrnem úkolů, které musí splnit.

Je také bytostí, která dokáže přemýšlet o tom, co dělá, vzdorovat beznaději a nacházet hodnotu v samotném životě.

Možná tedy nepotřebujeme lehčí kámen ani vyšší vrchol. Možná někdy potřebujeme jen přestat měřit svůj život podle toho, jak daleko jsme ho dotlačili.

Text vychází z antického mýtu o Sisyfovi a z filozofické eseje Alberta Camuse Mýtus o Sisyfovi (1942). Jeho propojení s moderním životem představuje současnou autorskou interpretaci, nikoliv doslovné shrnutí Camusovy filozofie.

Při přípravě článku byla využita umělá inteligence k formulaci, jazykové úpravě a uspořádání textu.