Článek
Když jsem se ráno probudil, uvědomil jsem si, že spím ve vlastní posteli. Vedle člověka, kterého miluji. A který, když se zadaří, dokáže v noci funět a převalovat se tak, že se nevyspím. Je to štěstí, nebo drobná nepříjemnost, se kterou začínám den?
A pak tady ten člověk nebyl. Teprve tehdy si uvědomím, jaké to bylo štěstí.
Stejné je to s vodou, co nám teče z kohoutku. Otočím a teče. Vždyť to má každý. Tak proč bych o tom přemýšlel? Dokud jednoho dne nepřijde porucha a já nenajdu ani kapku. V tu chvíli se stává pitná voda hodnotou, za kterou bych zaplatil víc než za dovolenou u moře.
Člověk má zvláštní schopnost: když něco jednou má, stává se to normou. A normy se neoslavují, normy se vyžadují. Chceme, aby to tak bylo i zítra. A pokud možno lépe. Bez ohledu na to, kdo a jak tu normu zajišťuje.
Není mým cílem moralizovat, že máme být šťastní, protože žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Sny a ambice jsou motorem pokroku. Jen bychom mohli častěji myslet na to, že naše samozřejmost je výsledkem práce někoho jiného. Stejně jako naše práce je podhoubím pro „standard“ někoho dalšího.
Nepodílet se a jen brát je způsob života příživníků. Ať už jim říkáme paraziti, černí pasažéři nebo free rideři. Když se má někdo hůř než včera, neznamená to, že okolí má povinnost hned nasadit záchranné sítě. Možná je to signál k tomu, aby se on sám zastavil, podíval do svého života a řekl: „Co můžu udělat já?“ Ano, stárneme a jsme každý den slabší, ale za to nikdo jiný nemůže.
Nevyjdete s penězi? To jste na tom stejně jako stát. Ten rozdíl je v tom, že vy můžete rychle projít vlastní výdaje a rozhodnout se: chci utrácet za to, co potřebuji, nebo za to, co chci? Pokud volíte druhou možnost, je to naprosto v pořádku — jen se k tomu přiznejte. A pak máte dvě cesty: začít víc vydělávat, nebo si přestat stěžovat, že „se máte hůř“.
Protože „mám se hůř“ není objednávka na pohodlí, kterou ostatní musejí vyřídit. Je to spíš připomínka, že standard, na který jsme si zvykli, nestojí ve vzduchoprázdnu. A pokud ho nechceme ztratit, musíme se na jeho udržování podílet. Všichni.
„Hodnoty neumírají tím, že je někdo zničí. Umírají tehdy, když přestaneme chápat, že je musíme držet při životě my sami.“
