Článek
Ráno se probouzím a říkám si, co dneska zas pokazí. Už se nedivím, ani nevztekám. Emočně vyčpělá správa státu. Jako když sledujete někoho, kdo si podřezává větev, a ještě si u toho brousí pilu.
Vláda České republiky sice nevypadá, že by chtěla prohrát. Ale dělá všechno pro to, aby padla. Pomalu, klidně, bez výkřiku. Jako kdyby si někdo objednal politickou eutanazii. A přitom by stačilo tak málo: Naučit se mluvit s lidmi, dát tomu srozumitelný rámec, občas mluvit česky. Ne excelovsky.
Největší nepřítel téhle vlády je ona sama
Zatímco opozice sbírá lajky za jednoduché slogany, nezabývá se tím, jestli je něco pravda a používá úderný marketing, vláda vyrábí nepochopitelné věty a výrazy, které zní jako by byly přeloženy z úřední řeči do nesrozumitelnosti. A pak se diví. Že lidé nesdílí jejich nadšení z toho, že se rozpočtová křivka stabilizuje v rámci predikce. To vážně nikoho nedojme.
Zatímco premiér říká, že jsme v EU a NATO „pevně ukotveni“, na ulici se odehrává úplně jiný příběh: Rozlézá se plíseň zoufalství a pocitu zrady a marnosti. A ten není vyrobený v ruské trollí farmě. Ten je český. Poctivý. Vznikl na přepážkách, v lidech vyčerpaných z pokusů věřit, že stát ještě někdy začne fungovat, jak bychom chtěli.
A přesto vláda mlčí. Nebo spíš ševelí. Technokraticky, opatrně, bez kontaktu s realitou. Místo aby někdo zvedl hlavu a hlas a řekl: „Vím, co potřebujete a jak toho můžeme dosáhnout“
Ne, místo toho posílá na tiskovky spíš grafy než lidi.
A tak tu sedíme, jako národ u lůžka umírající vlády. Nevoláme záchranku. Nechceme její smrt. Jen už nemáme sílu věřit, že se tento blábolící pacient na hraně deliria dokáže zotavit.
Sledujeme pomalé vyhasínání.
Až bude vláda padat, nebude to kvůli dezinformacím. Bude to kvůli tomu, že neuměla mluvit s těmi, kdo ji živí, volí a snášejí důsledky její práce.
A to je ta nejhorší forma smrti, když nemocný ani neví, že to, co ho zabíjí, je jeho vlastní mlčení.
