Článek
Probudil jsem se ne na budík, ale na zvuk varhan. Ne kostelních, nýbrž na Hammondky, které drnčely někde za zdí a hrály naprosto šílený jazz-fusion. Myslel jsem, že jsem se zbláznil, ale pak jsem si uvědomil, že můj soused z pátého patra, pan Kopřiva, je bývalý varhaník v lokálním jazzovém klubu a možná si pořídil nový nástroj. Jenže v osm ráno? A proč zrovna „Birdland“ od Weather Report?
Když jsem se konečně doplazil na zastávku tramvaje, zjistil jsem, že je prázdná. Ne, že by tam nikdo nečekal. Byla prázdná úplně. Tramvaj nikde. A pak přijela. Ne, že by přijela normálně. Přijela bokem. Doslova. Jako kdyby někdo vzal model tramvaje a položil ho na koleje na bok, a ona se takhle snažila sunout. A když se konečně doplazila k zastávce, ozvalo se z ní hlubokým, rezonujícím hlasem: „Omlouváme se za zpoždění, došlo k menšímu… perspektivnímu posunu reality. Držte se, prosím, zábradlí. A dobrou chuť ke svačině.“ V tu chvíli jsem věděl, že tohle bude bizarní den.
Nastoupil jsem do té bokem jedoucí tramvaje, a co nevidím. Všichni cestující seděli na sedadlech otočených k oknům, ale ne k boku tramvaje, nýbrž k nebi. Vypadalo to, jako by se chystali na nějaký rituál uctívání mraků. A ten varhanový jazz-fusion hrál i uvnitř. Potichu. Z reproduktorů, které měly místo mřížek malé, pozlacené andělíčky s trumpetami.
Vystoupil jsem na Karlově náměstí. Potřeboval jsem se projít. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky po té tramvajové eskapádě. A pak jsem je spatřil. Krysy. V kloboucích. Ne, nebyly to nějaké metaforické krysy. Byly to skutečné krysy, které si na hlavách nesly miniaturní cylindry, buřinky a fedory. A kráčely po chodníku v úhledné řadě, jako by se chystaly na důležitou obchodní schůzku. Jedna z nich, s malým monoklem a cylindrem, dokonce držela v tlapce miniaturní aktovku. Když mě míjela, naklonila se a zasyčela: „Máte oheň, pane?“
V tu chvíli jsem si říkal, že už mě nic nepřekvapí. Ale spletl jsem se. Cesta do práce vedla kolem oblíbené kavárny. Když jsem nakoukl dovnitř, uviděl jsem, jak barista místo kávy podává zákazníkům… oblázky. Různobarevné, vyleštěné oblázky, které pil s nesmírnou vážností a pomlaskával si. A zákazníci? Ti je pili taky. S výrazem znalců, kteří si vychutnávají nejlepší teroir. „Tento má jemné tóny křemene a doznívá s nádechem žuly,“ prohlásil jeden z nich, zatímco upíjel z šálku plného kamínků.
Od té chvíle jsem rezignoval. Nechal jsem se unášet proudem bizarních událostí. Viděl jsem holuba, jak pouští draka. Psa, který četl noviny a bručel si pod fousy. Ceduli na semaforu, která hlásala: „Nespěchejte. Smysl života se skrývá ve zpomalení. A v sendvičích.“ Možná se ten svět konečně zbláznil, a já s ním. Nebo možná jsem se jen probudil do reality, která byla vždycky takhle šílená, jenom jsem si toho nikdy nevšiml.
