Článek
Všichni jsme dneska tak trochu autoři. Každý má názor, každý má profil a každý má potřebu sdělit, že je. Jenže čím víc píšeme, tím méně čteme. Čím víc mluvíme, tím míň slyšíme.
Internet, ten kdysi svobodný prostor pro sdílení myšlenek, se změnil v nekonečné tržiště pozornosti. Každé slovo soutěží o tři vteřiny vašeho času, každá věta se musí snažit být chytřejší, cyničtější nebo dojemnější než ta před ní. Ale pozornost je dnes měnou s nejnižší hodnotou — inflace obsahu ji úplně znehodnotila.
A přesto pořád píšeme. Možná proto, že psaní je poslední zbytkový důkaz, že ještě máme v sobě myšlenku, která není převzatá. Nebo alespoň že chceme, aby nebyla. Jenže jakmile ji zveřejníme, už není naše. Stane se obsahem, položkou ve feedu, něčím, co může být ohodnoceno srdíčkem nebo ignorováno jedním rychlým přejetím palce.
„Bude to někdo číst?“ je otázka o něco hlubší, než se zdá. Není to o čtenáři. Je to o tom, jestli ještě my sami dokážeme číst. Vnímat slovo, myšlenku, význam – ne jen scrollovat. Číst znamená zpomalit, a to se dnes považuje za slabost.
Psaní se tak stává aktem vzdoru. Každé písmeno je malá vzpoura proti prázdnotě. Psaním nevyhráváš lajky, ale čas. Vyrveš si pár minut, kdy se nesvítí žádná obrazovka, kdy existuje jen jazyk a vědomí, které ho tvoří.
Možná to nikdo nebude číst. A co?
Psaní není smlouva s publikem, ale zrcadlo pro autora. Kdo chce být slyšet, měl by nejdřív zjistit, jestli má co říct. Většina textů na internetu není komunikace, ale ozvěna. A většina čtenářů nehledá myšlenky, ale potvrzení toho, co už dávno ví.
Takže ano, možná tohle nikdo nedočte. Možná se tenhle text utopí mezi recepty, motivačními citáty a sponzorovanými příspěvky. Ale pokud aspoň jeden člověk dočte až sem a na vteřinu zpozorní, pak to mělo smysl. Protože ve světě, kde už skoro nikdo neposlouchá, je i tichá pozornost malý zázrak.
A pokud ne — tak co.
Psaní je i tak způsob, jak mluvit s prázdnotou a nezbláznit se.
