Článek
A teď si představte, že mu někdo předloží koncept jógy. Pro něj, racionalistu a cynika, by to nebylo jen exotické cvičení, ale spíše fascinující, a možná i znepokojující, objekt pro psychoanalytickou analýzu.
Jak by asi vypadalo pojednání o józe, kdyby ho psal samotný Freud?
Tělo jako pole bitevní
Freud by jógu neviděl jako cestu k „jednotě těla a mysli“. Pro něj by tělo nebylo chrámem, ale spíše bitevním polem. Každá pozice (ásana) by byla aktem sebeovládání, pokusem o disciplinování neposlušného těla, které je domovem prastarých, pudových sil – libida.
Tyto pudy, poháněné touhou po slasti a vyhýbání se bolesti, jsou podle Freuda primární hnací silou lidského chování. Jóga, se svou přísnou disciplínou a kontrolou dechu, by pro něj byla fascinujícím pokusem o sublimaci libida. Namísto, aby člověk nechal své pudy volně plynout a hledal uspokojení v přímých aktech, snaží se je zkrotit a nasměrovat do složitých fyzických pozic. To, co jogín prožívá jako „vnitřní klid“, by Freud označil za uspokojení ega, které úspěšně ovládlo primitivní touhy těla.
Dech a nevědomí
Freud by věnoval zvláštní pozornost práci s dechem (pránajáma). Pro něj by dech nebyl jen kyslíkem, ale spojením s nevědomím. Hluboké, rytmické dýchání by mohlo být chápáno jako rituální proces, kterým se člověk snaží získat kontrolu nad něčím, co je obvykle automatické a nevědomé.
Tento proces by mohl vést k dočasnému odstranění cenzury, která odděluje vědomí od nevědomí. Během hluboké relaxace by se na povrch mohly vyplavit potlačené myšlenky, vzpomínky a traumata. To, co jogín vnímá jako „meditativní stav“ nebo „uvědomění“, by pro Freuda bylo jen pouhým průnikem nevědomí do vědomí. Místo, aby to považoval za léčebný proces, by ho to spíše znepokojovalo. Pro Freuda je důležité nevědomí analyzovat a rozkrývat ho s opatrností, ne ho nechat volně plout.
Učitel a přenos
A co jogínský učitel? Pro Freuda by to byla klíčová postava. Vztah mezi žákem a učitelem by byl jasným příkladem přenosu. Žák by na učitele nevědomě promítal své potřeby, touhy a konflikty, často spojené s figurami autorit z dětství (např. rodiči). Úcta a poslušnost, kterou žáci projevují vůči svým učitelům, by byla chápána jako projev touhy po rodičovském potvrzení a přijetí.
A to „osvícení“ nebo „probuzení vědomí“, o kterém se v józe mluví? Freud by ho viděl jako iluzi, jako náhradní uspokojení za to, co se člověku nepodařilo dosáhnout v reálném životě – například skutečné sebepřijetí, usmíření se s konflikty z dětství, nebo naplnění intimních potřeb.
Závěr: Lék na symptomy, ne na příčinu
Freud by jógu pravděpodobně nezatracoval, ale jeho pohled by byl nemilosrdně analytický. Nebral by ji jako cestu k „duchovnímu naplnění“, ale spíše jako sofistikovaný obranný mechanismus proti vnitřním konfliktům a úzkosti.
Byla by to pro něj metoda, která se zaměřuje na symptomy (stres, neklid), aniž by řešila příčinu (potlačené touhy a traumata). Místo, aby se člověk otevřeně vyrovnal se svými stíny, snaží se je disciplinovat a umlčet. A ačkoli by to mohlo přinést dočasnou úlevu, Freud by zřejmě varoval, že dokud se člověk nepodívá do hlubin svého nevědomí a neprozkoumá své potlačené touhy, nemůže dosáhnout trvalého duševního zdraví.
Jóga by pro něj nebyla spásou, ale spíše dalším fascinujícím dokladem toho, jak komplikovaně se lidská psychika brání sama sobě.
