Článek
Představujeme si to jako majestátní, nablýskanou mašinu, která nás systematicky posouvá od ohně k elektřině, od jeskyně k mrakodrapu.
Ale když se dnes podíváme na svět – zahlcený informacemi, paralýzou, úzkostí a pocitem opakující se bezvýznamnosti – musíme se cynicky zeptat: Kde je ten motor? A jestli ještě vůbec běží, tak na jaké palivo?
Palivo I: Nutnost (Vyhořelé relikvie)
Dříve byl motor poháněn čistou, jednoduchou nutností. Hrozba hladu, zimy, nemoci. Člověk se vyvíjel, protože musel. Vynálezy (kolo, zemědělství, antibiotika) byly přímou reakcí na bezprostřední ohrožení života.
Dnes: Tato nutnost je z velké části eliminována nebo outsourcována. Náš boj už není o přežití, ale o maximalizaci pohodlí. Vynalézáme, protože musíme prodat novou verzi telefonu, ne proto, že potřebujeme lék na mor. Motor nutnosti je zarezivělý; běží jen v těch nejzaostalejších částech světa. Na Západě ho nahradila nutnost nakupovat.
Palivo II: Zvědavost (Devalvovaná komodita)
Další velkou silou byla čistá zvědavost. Touha vědět, co je za obzorem, ve vesmíru nebo uvnitř atomu. Vědci, umělci a průzkumníci riskovali vše, jen aby přidali jednu novou kapitolu do knihy poznání.
Dnes: Zvědavost je devalvována na úroveň kliknutí. Máme všechna data světa na dosah prstu, ale místo hloubkového studia volíme rychlé přehrání TikToku. Zvědavost se přeměnila z touhy po pravdě na touhu po rychlé stimulaci. Už nám nevadí, že nevíme, vadí nám, že nejsme dostatečně rychle pobaveni. Věda je často poháněna penězi a patenty, ne éterickou touhou po poznání.
Palivo III: Strach a Ambice (Čistá toxická směs)
Co tedy zbývá jako skutečné palivo? Zůstávají dva, velmi toxické, ale extrémně účinné zdroje:
- Strach z vynechání (FOMO): Motor nepohání touha být lepší, ale strach být pozadu. Hon za penězi, úspěchem, virtuálním uznáním není poháněn vnitřní vizí, ale neustálým srovnáváním se s falešným standardem zobrazeným na sociálních sítích. Pohybujeme se, ale ne vpřed. Pohybujeme se jen rychleji v kruhu.
- Kolektivní Úzkost: Ironicky, to, co žene některé věci vpřed (ekologie, udržitelnost), je čistá, panická hrůza z nevyhnutelného kolapsu. Nejedná se o pozitivní vizi budoucnosti, ale o reaktivní pokus odvrátit zkázu. Pohyb vpřed je tedy útěk – ne cíl.
Závěr: Motor běží, ale směrem na neurčito
Kde je tedy ten motor? Neexistuje. Nebo lépe řečeno: Motor je rozebrán na tisíce malých, roztříštěných pohonů.
Pohání nás milion mikromotivací – rychlá spotřeba, nekonečné rolování, snaha vypadat lépe, než se cítíme. Vše se hýbe, vše víří, ale tento pohyb je často více entropický než progresivní. Generujeme spoustu tepla, ale míříme spíše k tepelné smrti myšlenky než k novému osvícení.
Jediný způsob, jak znovu nastartovat ten starý, dobrý „motor pokroku“, je vrátit do něj palivo nutnosti: Zbavit se pohodlí, přestat konzumovat bezvýznamnost a znovu nalézt hodnotu v námaze, která není okamžitě odměněna lajky.
A to, jak víme, je ten nejtěžší úkol v dnešní době.
