Článek
Věděla, že by měla jít na rande s Karlem (investiční bankéř, miluje jazz, profil 98% shoda), ale jediné, po čem toužila, bylo bouchnout dveřmi a odejít.
Alex se vracel z New Yorku do Prahy s pocitem, že prohrál. Vztah se rozpadl, práce v reklamě ho vyčerpala. Nechtěl nikoho potkat. Nechtěl se seznamovat.
Poprvé se potkali v Carparku u Vídně. Bylo chladné listopadové odpoledne. Alex, rozčílený, že mu selhala navigace, se hádal s hlasovým asistentem. Eva, frustrovaná z rozhovoru s matkou, si nemohla vzpomenout, kam zaparkovala.
„Hledáš 'Škodu Octavii, stříbrná, s promáčklým pravým blatníkem'?“ zeptal se Alex, aniž by se na ni podíval, stále mluvící na svůj telefon.
Eva se otočila. „Hledám ‚Subaru Outback, modré, s nálepkou ‚Jsem Vegan‘ a v kufru s napůl snědeným hot dogem‘.“
Alex na ni konečně pohlédl. Měla na sobě obnošený vlněný svetr, vlasy stažené do nedbalého drdolu a ten upřímný, unavený pohled, který ho okamžitě přitáhl. Usmála se, trochu křivě.
„To by se mi líbilo,“ řekl Alex, vypnul asistenta a usmál se. „Já jsem Alex. Právě jsem se vzdal lásky a reklamy.“
„Eva. A právě se snažím, aby mi to nikdo nevrátil.“
Rozhodli se jet spolu. Jeli mlčky, jen s tichým rádiem. Po hodině jízdy, když se stmívalo a déšť bičoval sklo, Eva promluvila: „Věříš v lásku na první pohled?“
Alex si povzdechl. „Věřím v chemii, špatné načasování a v to, že si lidé lžou, aby se dostali do postele.“
„Cynik,“ usmála se Eva. „Já věřím v osud. V to, že i když se snažíš sebevíc, Vesmír si tě najde.“
„Vesmír má mizerný smysl pro humor, Ev.“
Příštích pět let se Vesmír i Alex snažili Evu přesvědčit o opaku.
Byli skvělými přáteli. Sdíleli si vtipné historky ze svých nešťastných randících pokusů, posílali si sarkastické memy a měli tradici: každou první neděli v měsíci snídani u jednoho stolu v té samé malé kavárně na Letné.
Eva randila s několika muži – architekty, ajťáky (žádný Modrovous!), dokonce s horolezcem. Alex měl několik vztahů – všechny intenzivní a všechny končící únavnou logistikou a rozčarováním. Pokaždé, když to u nich doma „bouchnutí dveří“ znamenalo konec vztahu, zavolali si a utěšovali se navzájem, přičemž nikdy nepřekročili hranici platónské lásky.
Jednoho dne, na jejich obvyklé nedělní snídani, Eva oznámila: „Stěhuju se do Brna. Nová práce, nová šance. Konečně pryč z Prahy a od všech klišé.“
Alex ztuhl s kávou u úst. „Brno? To je… to je skvělé, Ev! Nový start. Víš, jak moc jsi o tom mluvila.“
„Jo,“ řekla Eva, ale její úsměv byl nucený. „Ale ty snídaně…“
„To nevadí,“ řekl Alex, i když mu v krku hrdlo sevřelo tak, že skoro nemohl dýchat. „Budeme si volat. Budeme psát. Je to jen dál.“
Vstal, objal ji. Bylo to jejich obvyklé, přátelské objetí, ale tentokrát cítil, jak mu v tom objetí něco chybí. Ne ta touha, ale ten klid. Ten nepopiratelný pocit, že se konečně vrátil domů. Cítil ten její vlněný svetr, který nosila i na první schůzce v Carparku. A v tu chvíli si Alex uvědomil tu cynickou pravdu: Celou dobu hledal někoho, kdo by se vyrovnal Evě, ale nikdo se neblížil.
„Alexi, musíš mi slíbit, že budeš randit. Musíš se konečně zamilovat. Najít si tu svou.“
Alex ji pustil. Podíval se do těch jejích upřímných, velkých očí. Vybavil si všechny ty rozhovory, všechny ty trapné historky, které si vyprávěli, všechny ty tiché momenty.
„Evo,“ začal, jeho hlas byl náhle drsný a upřímný, „ty si myslíš, že lidé si lžou, aby se dostali do postele. A já si myslím, že si lžou, aby se nedostali k pravdě.“
Eva se naklonila. „Jaká je pravda, Alexi?“
„Pravda je, že nesnáším tvou volbu v mužích, tvé klišé o osudu, a nesnáším ten tvůj zvyk, kdy si objednáš cappuccino s trojnásobnou porcí skořice, i když víš, že tě to dráždí na nose.“
Eva se začala smát, ale v očích se jí objevila slza. „No a co?“
„A pravda je,“ pokračoval Alex, už nemohl zastavit, slova z něj tekla jako řeka po povodni, „že posledních pět let je každé rande, každá práce, každé rozhodnutí, které jsem udělal, jen odrazem toho, jak moc tě nechci ztratit. Vím, že by se to pokazilo. Vím, že by to bylo složité. Ale nemůžu se probudit s myšlenkou, že odjíždíš do Brna a já se budu celou dobu dívat na to, jak jsi šťastná s někým jiným. Protože i když tě miluju, vím, že jsi hrozná spolubydlící, hrozná řidička a pravděpodobně si pořád budeš kupovat ty hrozné vlněné svetry…“
Eva k němu natáhla ruku přes stůl, zastavila ho. Vypadala, jako by ji přejelo auto, ale zároveň jako by vyhrála loterii. Slzy se jí kutálely, ale usmívala se.
„Tři roky zpátky,“ zašeptala. „Tři roky zpátky jsem zrušila rande, protože jsem chtěla s tebou zůstat doma a koukat na starý film. Myslela jsem, že je to jen platonická láska, ale pokaždé, když jsi mě objal, mi srdce bušilo jako křídla motýla. Já jsem si myslela, že jsem už zamilovaná. Jen jsem se bála, že to mezi námi zkazím.“
Alex vstal, přešel k ní a objal ji tak silně, že to nebylo přátelské, ale absolutně osudové. Lidé v kavárně na ně koukali. Už nebyly jen dvě data, dva profily, dva osamělí cynici. Byly to dvě duše, které konečně našly cestu ven ze svých vlastních pastí.
„Takže,“ řekl Alex, odtáhl se, otřel jí slzu z tváře. „Brno je zrušeno. Místo toho se nastěhuješ ke mně a budeme bojovat o dálkové ovládání.“
Eva se usmála, ten její křivý, upřímný úsměv. „A ty mi konečně řekneš, proč jsi tehdy nechtěl jíst ten hot dog v Carparku. To bylo moje klišé. Moje zkouška.“
„Protože jsem byl na tebe tak soustředěný, že jsem zapomněl dýchat. A jíst,“ řekl Alex.
Dobře, tak se do toho pustíme, pomyslel si Vesmír. Bude to složité, bude to plné hádek o skořici a dálkové ovládání. Bude to chaos, ne optimalizace.
A to je to nejlepší, co se z lásky může stát.
P.S.: Na další neděli si Alex objednal cappuccino s trojnásobnou porcí skořice. A Eva se usmála, protože věděla, že teď už to bude jen a jen lepší.
