Článek
Vítejte ve svaté válce proti krámům, která paradoxně plní naše skříně i naše hlavy ještě víc.
Podívejte se kolem sebe. Opravdu. A teď se zamyslete: Kolik věcí v té místnosti skutečně potřebujete? A kolik z nich je jenom „krám“? Věc, která kdysi plnila nějaký účel, nebo možná nikdy, a teď jen zabírá místo, sbírá prach a v podstatě na vás křičí: „Jsem tu! Jenom jsem tu. A nevím, co dál!“
Jsme generace, která se narodila do nekonečného proudu spotřeby. „Měj víc! Buď víc!“ křičí na nás reklamy, billboardy a influencerky s dokonale uspořádanými šatníky plnými nejnovějších trendů. A my, poslušní vojáci konzumu, plníme své domovy, garáže a sklepy věcmi. Ale proč?
Od sběrače lovce k nákupnímu hromadiči
Z evolučního hlediska jsme kdysi byli sběrači a lovci. Dnes jsme spíše nákupčí a hromadiči. Každá nová věc v našem životě nám slibuje štěstí, efektivitu, status. Ta nová kuchyňská vychytávka, která vám ušetří pět vteřin při krájení cibule. Ten speciální sportovní obleček, který z vás udělá špičkového atleta, i když vaše jediná „fyzická aktivita“ je zvedání ovladače od televize. Ten třetí dekorativní polštář na gauč, který je nepohodlný, ale vypadá „šik“.
A tak hromadíme. A hromadíme. A pak se divíme, proč máme pocit, že se topíme ve svých vlastních životech. Naše domovy se proměnily v skladiště našich nesplněných slibů a tužeb. Každý nepoužitý fitness náramek je připomínkou neúspěšných novoročních předsevzetí. Každá nečtená kniha je tichou výčitkou našeho nedostatku času a intelektuálního rozvoje.
Minimalismus: Nové náboženství pro ty, co mají moc věcí
A pak přišla spása! Minimalismus! Jako blesk z čistého nebe se objevila myšlenka, že méně je více. Že štěstí se neskrývá v hromadění, ale v oproštění. A najednou se všichni chtěli zbavit svých věcí. Člověk by si myslel, že to bude snadné. Ale opak je pravdou.
Prodejci krabic na třídění zbohatli. Skupiny na Facebooku, kde si lidé radí, jak se zbavit krámů, zažily boom. Vznikl celý průmysl „organizerů“ a „minimalistických koučů“, kteří vám za tučný poplatek vysvětlí, jak se zbavit věcí, které jste si předtím koupili za tučné sumy. Je to takový paradox, že by se z toho i Sisyfos opil. Utéct od konzumu nákupem služeb a produktů pro minimalismus? Geniální!
Emoční pouta ke krámům: Proč je tak těžké se jich zbavit?
Největší překážkou v boji proti krámům nejsou peníze, ani nedostatek místa. Je to emoce. Každá věc má svůj příběh, že ano? Ten starý, oprýskaný hrnek, který jste dostali od babičky. Ta děravá bunda, ve které jste prožili své první studentské dobrodružství. Ty staré fotky, které jsou sice rozmazané, ale vyvolávají úsměv na tváři. A tak se z obyčejných předmětů stávají citová rukojmí.
A co teprve ty věci, které „by se mohly hodit“? Ta stará tiskárna, co už pět let nefunguje, ale „co kdyby se náhodou hodila“? Ty prázdné krabice od elektroniky, protože „co kdybych to musel vrátit“? Tohle „co kdyby“ je náš největší nepřítel. Je to semínko strachu z nedostatku, které se v nás zakořenilo a nutí nás hromadit všechno, co by jednou mohlo mít imaginární hodnotu.
Digitální krámy: Nová úroveň utrpení
A teď to nejlepší. Nejenže hromadíme fyzické krámy, ale nově i ty digitální! Fotky, které nikdy nikdo neuvidí. Stovky e-mailů, které nikdy nepřečteme. Nepoužívané aplikace, které zabírají místo v telefonu. Nekonečné záložky v prohlížeči, které si nikdy nepřečteme. Naše digitální životy jsou stejně přeplněné a neorganizované jako naše reálné skříně. A kdo by se v tom bordelu vyznal, že?
Závěr: Bitva proti krámům je bitvou proti sobě samým
Takže, co s tím? Je to nekonečná bitva. Boj proti konzumu, proti emocím, proti strachu z nedostatku, a nakonec i proti sobě samým. Možná, že ten skutečný „minimalismus“ nespočívá v tom, kolik věcí vlastníme, ale v tom, kolik duševního prostoru jim dovolíme zabírat.
Až příště budete chtít něco koupit, zastavte se. Zeptejte se sami sebe: Opravdu to potřebuji? Přinese mi to radost, nebo jen další prach? A pokud už máte pocit, že se topíte ve svých věcech, nebojte se. Nejste sami. Jsme generace, která je odsouzena k neustálému boji s hromaděním, ať už fyzickým, nebo digitálním. Možná by stačilo prostě jen dýchat. A občas vyhodit staré noviny. Ale chápu, to už je příliš radikální krok, že? Raději si koupíme novou úložnou krabici. Protože ta se přece „hodí“.
