Článek
Obloha už nebyla stejná. Ty monumentální, rozkřídlené stroje, které kdysi brázdily vzdušný oceán s hřměním a zanechávaly za sebou bílé stuhy kondenzačních stop, byly dávno minulostí. Patřily do muzea, do historických dokumentů, kam se chodili dívat nostalgici a děti, které s údivem hleděly na ty podivné, obrovské konstrukce a ptaly se: „A k čemu byly ty obrovské desky po stranách?“
Nyní, v roce 2242, obloze vládly levitory. A levitory neměly křídla. Byly to elegantní, lesklé bubliny, kapsle, nebo občas i celé mobilní obytné jednotky, které se vznášely na principech, které by prapradědové označili za magii. Antigravitační pohony, kvantové rezonátory, nebo jednoduše „tahouny“, jak jim říkali inženýři, kteří je stavěli.
„Takže, pane Nováku,“ začala umělá inteligence kabinového asistenta s uklidňujícím ženským hlasem, „přistáváme na centrální plošině v Praze za dvě minuty a třicet osm sekund. Připravte se na jemné snížení vektoru.“
Miloslav Novák, pětapadesátiletý archeolog minulosti (čtěte: sběratel starých věcí, které už nikdo nepotřeboval), jen zamručel. Hleděl z průhledné stěny své osobní levitující kapsle. Pod ním se rozprostíralo město, kde staré budovy dostaly holografické fasády a ulice byly plné aut, která taky neměla kola. Všechno se vznášelo. Všechno bylo tiché.
A právě to ticho Miloslavovi vadilo. Chyběl mu ten hluk. Ten řev trysek, co mu kdysi rozvibrovával bránici, když stál na letišti a sledoval odlet obrovských Boeingů. Ta viditelná síla, ten drsný, mechanický balet vzletu. Dnes? Levitátor se jen jemně chvěl, nebylo cítit žádné zrychlení, žádné G-síly. Jen tiché, plynulé klouzání vzduchem, jako by se pohyboval v gelu.
„Máte nějaké plány pro dnešní večer, pane Nováku?“ zeptala se AI, zjevně naprogramovaná k udržování konverzace s osamělými cestujícími.
„Plány?“ Miloslav se ušklíbl. „Vzpomínat na dobu, kdy letadla měla křídla a lidé věřili v aerodynamiku. Na dobu, kdy jste museli chápat, proč něco létá, a ne jenom mačkat tlačítko ‚vznášet‘.“
AI se odmlčela. Zjevně neměla v databázi adekvátní odpovědi na nostalgické stesky po dávno zapomenutých principech fyziky.
Když kapsle bez jediného otřesu zakotvila na přistávací plošině, Miloslav vystoupil. Vzduch byl čistý, sterilní. Všechno bylo dokonale optimalizované. Žádné výfukové plyny, žádný hluk. Prostě jen dokonalá, funkční prázdnota.
Vydal se do Starého Města, kde se, paradoxně, snažili udržet alespoň iluzi minulosti. Kamenné domy, které byly kdysi obydleny skutečnými lidmi, teď sloužily jako simulace „historie“ pro turisty. Miloslav zamířil k malému „muzeu letectví“, které bylo součástí retro-čtvrti.
Ve vitrínách stály modely prastarých letadel. Trup, křídla, ocasní plochy. Všechno se zdálo tak… těžké. Neohrabané. Ale zároveň tak úžasné. Před jedním z modelů stál malý chlapec a ukazoval na křídla.
„Tati, k čemu to bylo?“ zeptal se.
Jeho otec, moderní muž s holografickým tetováním na paži, se zasmál. „To byly jako takové obrovské ploutve, synku. Díky nim se to letadlo drželo ve vzduchu. Je to prastarý princip, který už dneska nepotřebujeme. Je to… no, jako když ryba plave.“
Miloslav se nemohl ubránit cynickému úšklebku. Ryba plave? Vždyť ten princip byl geniální ve své jednoduchosti! Vztlak, odpor, tah… Tady nebylo žádné kouzlo, jen čistá fyzika, která vyžadovala důvtip a inženýrskou zručnost.
„Aerodynamika,“ zamumlal Miloslav spíš pro sebe.
Otec s chlapcem se na něj otočili. „Pardon?“
„Aerodynamika,“ zopakoval Miloslav, hlasitěji. „Věda o tom, jak se objekty pohybují vzduchem. Křídla vytvářela vztlak, který je držel nahoře. Trysky je poháněly dopředu. Bylo to… elegantní.“
Otec se usmál. „To zní složitě, pane. Dneska je to jednodušší. Prostě se vznášíte.“
„Jistě,“ odvětil Miloslav. „Stejně jako ptáci. Jenomže ptáci nepotřebovali displeje, aby věděli, že letí.“
Opustil muzeum a vyšel ven. Obloha byla plná levitorů. Bez křídel. Tiché, neviditelné, efektivní. Byly to zázraky technologie, o tom žádná. Ale Miloslav měl pocit, že s křídly zmizela i část té radosti z letu. Ta viditelná snaha, ta elegance síly, která vzdorovala gravitaci.
Večer, ve svém miniaturním bytě, Miloslav zapnul svůj starý hologramový projektor. Na stěně se objevil záběr vzlétajícího Boeingu 747. Slyšel ten řev motorů, viděl, jak se obrovský stroj pomalu zvedá ze země, jak se ta křídla, plná potrubí a klapek, ohýbají pod náporem sil.
A pak uslyšel ten tichý, uspokojivý zvuk – to, co se stalo, když se kola odlepila od země a letadlo se skutečně vznášelo. Nebyla to magie, ale výsledek tisíců hodin práce, výpočtů a lidského důvtipu. A v tu chvíli, tam ve svém tichém, futuristickém bytě, Miloslav Novák pochopil, že i když letadla už nemají křídla, vzpomínka na ně, na jejich sílu a krásu, nikdy nevybledne. A to stačilo. Prozatím.
