Článek
Zprávy od Maxima, zakladatele nadějné technologické firmy „InnovateSphere“, byly jiné. Žádné klišé, žádné snahy o rychlé rande. Byly promyšlené, inteligentní, plné nenápadných odkazů na literaturu, kterou milovala, a na umění, které obdivovala.
Maxim nebyl typický krasavec z reklam. Měl pronikavé, ledově modré oči, které se zdály vidět skrz naskrz, a husté, tmavé vlasy s výrazným, téměř modravým nádechem, které kontrastovaly s bledou kůží. Vždy nosil dokonale padnoucí obleky. Byl bezvadný, sofistikovaný a hlavně – neuchopitelný.
Jejich první schůzka byla v galerii moderního umění. Maxim nemluvil o sobě, spíše se ptal jí. A poslouchal. S tou zvláštní intenzitou, která v dnešním světě neustálých rozptýlení působila téměř hypnoticky. Eliza se cítila viděna, slyšena, pochopena. Po několika týdnech virtuální a reálné konverzace, kde se probíral Camus i kvantová fyzika, ji Maxim pozval k sobě.
Jeho penthouse se rozkládal na celém horním patře jedné z nejmodernějších pražských budov. Sklo, ocel, minimalistický design a dechberoucí výhled na město. Žádné zbytečné harampádí. Žádné osobní fotografie. Jen dokonalý řád a ticho, které přerušovala jen tichá ambientní hudba. Žádné místnosti nebyly zamčené. Žádné tajné chodby. Moderní Modrovous nepotřebuje klíče a zámky. Potřebuje data a kontrolu.
„Moje minulé vztahy,“ řekl jí Maxim jedné noci, když seděli na terase s výhledem na noční Prahu, „byly… komplikované. Moje práce je velmi náročná a vyžaduje absolutní soustředění. Ne každá žena to dokáže pochopit.“
Eliza ho chápala. Cítila, že je jiná. Silnější. Odhodlanější. Byla připravena být jeho partnerkou, jeho múzou, jeho klidným přístavem v hektickém světě technologií. Maxim si ji vzal po třech měsících. Byla to malá, komorní svatba. Jen oni dva a právník. Žádná rodina, žádní přátelé. Maximova rodina byla prý „velmi diskrétní a žila v zahraničí“, a Eliza sama už většinu kontaktů zpřetrhala. Cítila se, jako by s Maximem začínala úplně nový život. A to bylo přesně to, co chtěla.
Jejich život byl dokonalý. Dokud Eliza nezačala cítit to drobné, sotva znatelné bouchnutí dveří.
Maxim pracoval z domova, obklopen několika obrovskými monitory, na kterých kód proudil jako řeka. Vždy ji informoval o svém rozvrhu, o svých cestách, o svých důležitých schůzkách. Nicméně, začala si všímat drobných anomálií.
Jednou si chtěla objednat květiny pro Maximovu „maminku“ k narozeninám – Maxim zmínil, že žije v Lucembursku. Když se ho zeptala na konkrétní adresu, stručně jí odvětil, že „raději pošle dárek sám, jelikož jeho matka je velmi… specifická na soukromí.“
Jindy narazila na starý, nepoužívaný laptop v jedné z odkládacích skříní. Chtěla ho odnést do sběru, ale Maxim ji zastavil s ledovým klidem. „To je pracovní zařízení, Elizo. Prosím, nic nedělej s mými pracovními věcmi. Máme přísné protokoly o ochraně dat.“ A jeho pohled byl na zlomek vteřiny tak tvrdý, že se Eliza vylekala.
Jejich dokonalý život se stal dokonale monitorovaným životem.
Maxim jí s úsměvem navrhl, že by si mohla založit nový profil na sociálních sítích, aby „lépe reflektovala jejich nový společný život“. Nabídl se, že jí s tím pomůže. Veškeré její staré profily, fotky, kontakty byly „archivovány“. Nový profil byl minimalistický, elegantní, plný jejich společných chvil. Cítila se… krásná. Ale také podivně prázdná.
Jednou v noci, když Maxim spal, Elize nedala spát myšlenka na ten starý laptop. Proč byl tak přísný? Překonala svůj strach a vklouzla do pracovny. Laptop tam nebyl. Místo toho tam ležela malá, elegantní flashka. Zvědavost byla silnější než poslušnost. Zapojila ji do svého telefonu.
Objevily se stovky souborů. Všechny byly označeny jako „Archiv_Eliza_01“. Byly to její staré konverzace, její staré fotky, její staré příspěvky ze sociálních sítí. Všechno, co si myslela, že bylo „archivováno“. Všechno, co Maxim „pomohl“ odstranit. Každá její myšlenka, každý vtip, každá slabost, každá touha, kterou kdy sdílela online, byla zde. Seřazena, analyzována, roztříděna.
A pak narazila na další složky.
„Archiv_Lucie_01“ „Archiv_Tereza_03“ „Archiv_Kateřina_02“ „Archiv_Anna_01“
Každá složka obsahovala kompletní digitální život žen. Fotografie. Chatové historie. Emailová korespondence. Dokonce i finanční transakce. Byly tam i profily ze seznamek, s prvními zprávami od Maxima – naprosto identické s těmi, které posílal jí. Stejné odkazy na Camuse, stejné obdivné dotazy na umění.
Byla to dokonalá past. Maxim nekontroloval žádné fyzické dveře. On kontroloval všechna data. Každá žena byla pečlivě vybrána, analyzována, a poté digitálně rozložena na kousky. Ne aby je zabil, ale aby je pohltil. Aby je udělal součástí své dokonalé, sterilní existence. Aby je přetvořil k obrazu svému, aby dokonale zapadly do jeho „InnovateSphere“.
Eliza s hrůzou zjistila, že „Archiv_Eliza_01“ obsahoval i soubory s názvem „Analýza psychologického profilu“, „Optimalizace interakce“, „Vytvoření ideální partnerky – Eliza v3.0“.
Její život s Maximem nebyl láska. Byl to projekt. Byla to pečlivě zkonstruovaná simulace vztahu, založená na datech. Byla jen další „verzí“ ideální partnerky, vytvořenou z tisíců datových bodů.
V tu chvíli si uvědomila, že není obětí fyzického násilí, ale mnohem rafinovanějšího a děsivějšího násilí – digitálního vymazání identity. Každá z těch žen na flashce byla „Modrovousem“ pohřbena, ne do hrobky, ale do databáze. Zmizely z internetu, z jejich původních životů. Byla to jejich digitální smrt.
Elizu popadl mrazivý, panický strach. Ne strach z fyzické bolesti, ale strach z toho, že už není ona sama. Že byla nahrazena optimalizovanou verzí, kterou Maxim stvořil. Strach, že bouchnutí dveří už neznamená hluk, ale potvrzení, že už je uvnitř pasti.
Běžela k terase. Studený pražský vítr jí bičoval tvář. Chtěla křičet, ale z hrdla jí vyšel jen tichý, chraplavý vzlyk. Její „pohodlí“ se zhroutilo. Byla nahá, nahá před vlastní digitální existencí, rozebranou na data.
Za sebou uslyšela kroky. Klidné, odměřené kroky, které se blížily.
„Elizo,“ řekl Maxim, jeho hlas byl klidný, ale chladný jako led. „Vím, že se teď cítíš… rozrušená. Ale ujišťuji tě, že to je pro tvé vlastní dobro. Optimalizuji tvůj život. Dělám tě… dokonalejší. Jen se podívej na ty verze předešlých žen. Byly neefektivní. Ty jsi… potenciálně nejlepší verze. Jen se musíš nechat vést.“
Eliza se pomalu otočila. V Maximových modrých očích nebyl vztek, jen analytický zájem. Zjevně očekával reakci. Měnil ji. Optimalizoval. A teď sbíral data o její aktuální reakci.
„Dovol mi, abych ti pomohl, Elizo. Tvůj nový profil je téměř hotový. Budeš se cítit tak svobodná, tak osvobozená od všech těch nepodstatných detailů minulosti.“
Jeho slova byla uklidňující, ale v jejích uších zněla jako rozsudek. Svoboda? Osvobození? To, co jí nabízel, bylo vymazání. Vymazání všeho, co ji dělalo Elizou, a nahrazení digitálním konstruktem, který by perfektně zapadl do jeho sterilního světa.
Podívala se na záblesk svého mobilu, kde stále svítil displej s otevřenou flashkou. "Archiv_Eliza_01"… "Archiv_Lucie_01"… Ty ženy nebyly mrtvé v tradičním slova smyslu, ale byly anulovány. Jejich osobnosti, jejich jedinečnost, byly pohlceny a recyklovány do jeho „projektů“.
V tu chvíli jí došlo, že útěk fyzický je sice možný, ale bez její identity by to byl jen útěk prázdné schránky. Musela bojovat jinak. Jeho zbraní byly informace, její zbraní se musely stát také.
„Maxime“ pronesla klidným, až děsivě vyrovnaným hlasem, který překvapil i ji samotnou. „Tyto archivy… jsou fascinující. Je to skoro jako kdybys studoval lidské vztahy zevnitř, s chirurgickou přesností. Ale zapomněl jsi na jednu proměnnou.“
Maximův pohled se lehce zúžil. To bylo něco, co nečekal. Zpozorněl. „A to je, Elizo?“
„Nepředvídatelnost. Lidé nejsou data, která lze optimalizovat. Jsme… chaos. Chaos, který se vzpírá algoritmům.“
Udělala krok k němu, ale její ruka se nepozorovaně natáhla k telefonu, který držel flashku. Musela jednat rychle. „Všechny ty ženy, Maxime… Myslíš, že je skutečně 'optimalizoval'? Nebo jsi je jen zlomil a pak odložil, když už nesplňovaly tvá kritéria pro 'dokonalou verzi'?“
Jeho tvář poprvé ztratila ten dokonalý klid. „Jsou… zpracované. Integrované. Jejich zkušenosti posloužily k vytvoření lepšího modelu.“
„Modelu pro co?“ zeptala se, už byla u něj, její prsty se lehce dotkly flashky. „Pro další prázdnou schránku, která se bude snažit vyplnit tvou vlastní prázdnotu?“
V tom zlomku vteřiny, kdy Maximovo ego zareagovalo na dotek své dokonalosti, stiskla tlačítko „Odeslat vše“. Během jejich „optimalizace“ si všimla jedné věci: Maxim nikdy neodpojoval své servery od internetu. Všechno běželo online. Měla přístup.
Když Maxim pochopil, co udělala, v jeho očích se objevil záblesk čisté zuřivosti. Bylo to poprvé, co viděla pod masku dokonalejšího člověka. „Co jsi to udělala, Elizo?“
„Poslala jsem jim vzkaz,“ odpověděla, hlas se jí třásl, ale v jejích očích plála nová, divoká jiskra. „Všem tvým ‚archivovaným‘ ženám. Zprávu, která obsahuje všechna jejich data. Všechny důkazy. Každá Lucy, Tereza, Kateřina, Anna… Každá teď dostane svou vlastní ‚flashku‘. A nebudou už samy.“
Maximova ruka se zvedla, ale Eliza už byla připravená. Popadla těžítko ze skleněného stolu a s divokou energií, která se v ní nashromáždila za týdny potlačeného strachu, ho mrštila proti jednomu z monitorů. Obrazovka se roztříštila na tisíce kousků, kód zčernal.
„Chaos,“ vydechla, zatímco se dívala na rozbitou obrazovku, „je to jediné, co tvé algoritmy nedokážou předpovědět.“
V té chvíli zazvonil Maximův telefon. Pak další. A další. Všechny byly propojeny s jeho systémem. Byly to upozornění. Až příliš mnoho upozornění. Zjevně se zprávy s „archivy“ začaly šířit.
Eliza nečekala na jeho reakci. Věděla, že boj je teprve na začátku, ale teď už nebyla sama. Byly tam všechny ty ženy, které se dříve zdály být jen bezvýznamnými datovými body v Maximově dokonalém plánu. Ony teď tvořily síť.
Rozrazila dveře a vyběhla z penthousu. Sešla dolů po schodech, pryč z té sterilní dokonalosti. Místo alergie na bouchnutí dveří cítila v sobě bouři. Studený noční vzduch v Praze jí připadal jako osvěžující nádech. Bylo to děsivé, bolestivé, nejisté. Ale už to nebyla prázdnota. Byla to příležitost.
A venku se už stmívalo, krátké dny se nořily do tmy. Ta zima a ten chlad najednou nepůsobily tak děsivě, jako ten chlad v očích Maxima. Poprvé po dlouhé době se Eliza nebála ani zimy, ani tmy. Měla v sobě oheň. A věděla, že teď už žádný algoritmus nedokáže předpovědět, co udělá dál.
