Článek
Proč se naše existence scvrkla na sérii selfíček před pamětihodnostmi, které často ani nevnímáme? Vítejte ve věku instagramové archeologie, kde zážitek umírá dřív, než se stačí načíst filtr.
Ach, ta moderna. Doba, kdy zážitek není zážitek, dokud není zdokumentován, upraven filtrem a vystaven na odiv digitálnímu davu. A co teprve cestování! Kdysi se cestovalo, aby člověk poznal nové kultury, ochutnal jídlo, nasál atmosféru místa, nebo se prostě jen ztratil v uličkách a objevil něco nečekaného. Dnes se cestuje, aby se dalo odškrtnout další „must-see“ políčko na seznamu a pořídilo se to jedno, naprosto klíčové selfíčko, které dokáže, že jste tam opravdu byli.
Proč vlastně někteří lidé sdílejí jen a pouze fotky u pamětihodností? Odpověď je překvapivě jednoduchá a stejně tak žalostná: Protože pamětihodnost je nezpochybnitelný důkaz existence. Nemusíte se snažit vysvětlovat, jaké to bylo, jak jste se cítili, co jste prožili. Stačí fotka před Eiffelovkou, Koloseem nebo Velkou čínskou zdí, a je to. Váš virtuální životopis je obohacen o další cenný zářez do pažby vaší „kulturní uvědomělosti“.
Je to jako s razítkem do pasu. „Byl jsem tam!“ A nikdo se neptá, jestli jste se rozhlédli, jestli jste si přečetli něco o historii místa, nebo jestli jste se jenom probojovali davem selfíčkářů, abyste stihli vyfotit tu jednu, precizně nacvičenou pózu. K čemu taky? Informace jsou přece na Wikipedii. A historii? Tu už dávno vyfotili miliony dalších před vámi. Vám stačí jen zkopírovat jejich úhel pohledu a doufat, že váš filter bude originálnější.
Tato posedlost pamětihodnostmi je fascinující manifestací moderního konzumerismu zážitků. Cestování se stalo produktem, a pamětihodnosti jsou jeho obalem. Kupujeme si „zážitek“ z návštěvy, aniž bychom se obtěžovali ho skutečně prožít. Jsme hladoví po vizuálních důkazech, které se dají snadno strávit a rychle sdílet. A pak čekáme na lajky a komentáře, které nám potvrdí, že naše „dovolená“ měla smysl. Je to taková virtuální směnárna – zážitek za lajk. A věřte mi, kurzy jsou většinou bídné.
A ruku na srdce, kdo z těch, co sdílí stokrát omleté záběry na Šikmou věž v Pise, se skutečně zajímá o její architektonické anomálie nebo o příběh jejího postupného naklánění? Nikdo! Jde jen o tu pózu, kde se tváří, že věž držíte. Geniální. Vždyť už jenom ten fakt, že se tisíce lidí denně snaží napodobit stejnou infantilní pózu, je dostatečným důkazem o úpadku lidské kreativity.
Ale proč je tomu tak? Možná je to strach z prázdnoty. Strach z toho, že by se ukázalo, že naše dovolená nebyla zas tak úžasná, kdybychom neměli ty „důkazy“. Nebo je to prostě jenom hluboce zakořeněná potřeba validace. Potřebujeme, aby nám ostatní potvrdili, že náš život má smysl, a nejlepší způsob, jak to udělat, je ukázat jim, že jsme byli na stejných místech jako oni. Jsme takoví digitální sběrači trofejí, a každá pamětihodnost je skalp, který si připevníme k našemu virtuálnímu opasku.
A ti, kteří sdílejí jenom pamětihodnosti? To jsou ti nejčistší exempláře této nové cestovatelské rasy. Ti, kteří pochopili, že detailní popisy krajiny, hluboké myšlenky o místních zvycích, nebo dokonce fotky obyčejných lidí na tržišti, jsou ztráta času. Nikoho to nezajímá. Lidé chtějí vidět, že jste byli v Římě, ne že jste se snažili porozumět nuancím italské kávy.
Takže až příště uvidíte další záplavu fotek z cizokrajných zemí, kde každý obrázek je replikou toho předchozího, a každý se snaží vypadat, jako by zažil „životní dobrodružství“, usmějte se. A pak si možná vzpomeňte na doby, kdy cestování bylo o prožitku, ne o performanci. Doby, kdy jste nemuseli světu dokazovat, že existujete. Protože vaše zážitky nebyly definovány počtem lajků, ale počtem vzpomínek, které jste si odnesli v hlavě – a ne na sdíleném úložišti. A to je, moji drazí, smutný konec jedné éry a začátek éry nové. Éry, kde pamětihodnost není pamětí, ale jen kulisou pro vaši digitální existenci.
