Článek
Můj svědek, kamarád od dětství, Filip, mi zpanikařeně volá: „Hele, Tome, mám problém. Obrovskej problém.“ [vtipná pasáž]
„Co se stalo? Zapomněl jsi prstýnky, nebo ti shořel oblek?“ zeptal jsem se s úsměvem, protože Filip byl známý pro svou neuvěřitelnou schopnost dostat se do potíží.
„Horší,“ odvětil. „Jsem u vás doma a… nemám ponožku.“
„Cože? Nemáš ponožku? Mluvím o svatbě, chlape, ne o módní přehlídce pro bezdomovce!“ [vtipná pasáž]
„Nechápeš! Včera jsem u tebe spal, vypral jsem si a dal je sušit na balkón. No a… jedna je pryč. Úplně. Nikde. A je to ta moje ‚šťastná‘. Bez ní nemůžu na žádnou důležitou událost. Vždyť víš, že s touhle jsem udělal maturitu, složil státnice a dokonce jsem s ní vydržel celou tvoji rozlučku se svobodou.“ [vtipná pasáž]
V hlavě mi blesklo. Znám Filipa. Tenhle chlap je tak pověrčivý, že by se bez „šťastné ponožky“ na mou svatbu opravdu nedostavil. V duchu jsem si představil scénu: Já stojím před oltářem, Klára (moje nastávající) září a místo Filipa se z davu ozve: „Promiň, nemám ponožku!“ [vtipná pasáž]
„Dobře, vydrž! Jsem na cestě!“ V tu chvíli jsem věděl, že málem zruším vlastní svatbu kvůli zatracené ponožce. Připadalo mi to jako scéna z bláznivé komedie. [vtipná pasáž]
Dorazil jsem k nám domů, kde už Filip horečně prohledával balkón. Vypadal jako šílený detektiv hledající drogového barona. „Nic! Prostě se vypařila!“ [vtipná pasáž]
V tom mi padl zrak na malou rezavou skvrnu na zábradlí. A pak, o kus dál, na malou, chlupatou siluetu prchající po stromě. Veverka. S něčím oranžovým v tlamičce.
„Filipe, ty… ty jsi ji ztratil kvůli veverce?!“ vyhrkl jsem nevěřícně. Byla to jeho nejoblíbenější, jasně oranžová ponožka s pruhy. Veverka ji musela ukrást ze sušáku! [vtipná pasáž]
Filip se rozhlédl, pak se podíval na mě a pak zase na strom. „No to snad ne! Ta malá… chlupatá… zlodějka! Vrať mi mou ponožku!“ Zakřičel na veverku, která už spokojeně seděla na nejvyšší větvi a studovala svůj nový, podivně tvarovaný úlovek. [vtipná pasáž]
Běžet za veverkou v obleku, to by bylo něco. Místo toho jsem se rozhlédl kolem. Na zemi ležel starý badmintonový míček. S instinktem lovce (nebo spíš zoufalce) jsem ho hodil po veverce. Veverka se lekla, upustila ponožku a ta, jako správný hrdina, se snášela k zemi. Přesně do louže plné bláta.
Filip vykřikl zděšením. Já taky. Ale pak jsme se na sebe podívali. A v ten moment jsme oba dostali záchvat smíchu. Smál jsem se tak, až mě bolelo břicho. Smál jsem se svému šílenému kamarádovi, veverce a celé té absurdní situaci. [vtipná pasáž]
„Víš co, Filipe?“ řekl jsem, když jsem se konečně nadechl. „Tahle svatba bude stejně crazy jako náš život. Ber to. I špinavá, veverkou unesená ponožka má svůj příběh.“ [vtipná pasáž]
Filip se zasmál a ponožku z louže vytáhl. Byla sice plná bahna, ale byla tam. A tak jsme se, zpoždění a se záchvaty smíchu, konečně vydali na mou svatbu. A věřte mi, historku o veverce a ukradené ponožce vyprávíme dodnes. A vždycky s ní sklidíme obrovský aplaus. [vtipná pasáž]
