Článek
Žijeme v době, kdy můžeš stvořit knihu za deset večerů, obraz jedním klikem a názor v jednom tweetu.
A zároveň v době, kdy je jednodušší kliknout, přetočit, přepnout. Konzum je pohodlný. Neptá se. Jen tě krmí. A zítra zas.
Ale tvorba? Tvorba pálí. Nese riziko. Člověk u ní zpochybňuje sám sebe. Dává do ní čas, který nemá, klid, který ztratil, a hlas, o němž si není jist, jestli bude někdo vůbec poslouchat. Tvořit znamená být zranitelný.
Konzument neodhaluje nic. Bere. Líbí – nelíbí. Další. Další. Další. Tvořící člověk se ale musí zastavit. Ponořit. Ztratit kontrolu. A to dnes bolí víc než kdy jindy.
Tvořit znamená stát proti proudu. V době rychlosti chtít hloubku. V době algoritmů chtít pravdu. V době přemíry chtít smysl.
Ale pozor – to není útok na konzumenty. Všichni jsme jimi. A musíš být i konzument, abys mohl tvořit. Ale rozdíl je v postoji. Konzum, který tě inspiruje, rozvíjí, nasytí duši – to je výživa. Konzum, který tě jen omámí – to je anestetikum.
Někdy mám pocit, že žijeme v obří digitální kantýně. A někteří jedí do prasknutí a pak se diví, že necítí nic. Že nemají potřebu tvořit, protože jsou zahlceni. Přesycení, ale hladoví.
A pak je tu ten tichý okamžik. Kdy vypneš telefon. Sedneš si. A máš před sebou bílou stránku.
A najednou zjistíš, že tvůj vnitřní svět je v chaosu. A že ten chaos máš moc uspořádat. Barvou, slovem, melodií, pohybem, hřebíkem do dřeva.
Tvorba není o tom „mít talent“. Tvorba je akt odporu vůči pasivitě. Je to výkřik ve světě, kde se vše ztišilo pod vrstvou hluku.
Konzum tě uspokojí. Tvorba tě změní.
A i když je jednodušší být jedlíkem než kuchařem – někdy stačí malá myšlenka, malý čin. Udělat něco po svém. A pak z toho kousnout.
A poznat, že tohle jsi opravdu ty.
