Článek
Předstupuji před vás s pokorou a zároveň s jistým, mírně šíleným triumfem, abych vám odvyprávěl příběh, který začal jako heroický boj s nikotinem a skončil jako grandiózní symfonie závislosti.
Můj cíl byl jasný: život bez kouře.
První tři měsíce to šlo. Tři nekonečné měsíce, kdy jsem se procházel po ulici s výrazem mučedníka a na každého kuřáka jsem se díval s pohrdáním (a s touhou mu vytrhnout cigaretu z pusy). Vydržel jsem. Hrdě jsem si nalepil odznak „Nekuřák“.
A pak to přišlo. Pocit prázdnoty. Pocit, že mi v životě něco chybí. Nešlo o touhu po cigaretě, ne. Bylo to hlubší. Byl to pocit, že jsem ztratil přítele. A ten přítel, jak jsem zjistil, se jmenoval Nikotin.
První jsem sáhl po vapování. „Je to lepší!“ přesvědčoval jsem sám sebe. „Žádný kouř, žádný dehet! Jen příjemný, ovocný mráček!“ Pořídil jsem si e-cigaretu v barvě, která se hodila k mému novému, zdravému životnímu stylu, a naplnil ji e-liquidem s příchutí lesních plodů. Měl jsem pocit, že se kouřím do nového, lepšího já.
První týden byl skvělý. Vapoval jsem v kanceláři (diskrétně), vapoval jsem v autě, vapoval jsem i ve sprše. Přátelé mi říkali: „Vidíš, jak jsi skvělý? Už nekouříš!“ Já se usmíval, ale věděl jsem, že jsem jen vyměnil jednu kouřovou rouru za jinou. A co hůř, vapování mi přišlo neuspokojivé. Nebyl to ten správný kopanec. Chyběla mi ta hluboká, drsná příchuť tabáku, ten rituál, ten pocit, že si ničím zdraví.
A tak, jednoho deštivého večera, jsem stál před trafikou a věděl, co musím udělat. Musel jsem si „pro připomenutí“ koupit cigarety. „Jen pro případ nouze,“ říkal jsem si. „Jen jednu krabičku. Jednu jedinou.“ A tak jsem se s cigaretami v kapse stal hybridem. Přes den jsem vapoval, abych se cítil moderně a zdravě. Večer, v soukromí, jsem si zapálil cigaretu a užíval si ten pocit zakázané, staré lásky. Byl to takový můj osobní, nikotinový trojúhelník.
Ale ani to nestačilo. Můj mozek, zvyklý na stálý přísun nikotinu, začal protestovat. V noci jsem se budil s pocitem, že mi něco chybí. A to jsem si vzpomněl na Nicorette spray. Reklamy na něj slibovaly okamžitou úlevu. „Použijte, když to na vás přijde.“ A to „to“ na mě přicházelo každou hodinu. Sprej se stal mým nejlepším přítelem. Stříkal jsem si ho do úst ve frontě na poště, v kině, během pracovní porady. S lehkou pachutí máty a pocitem, že dělám něco tajného a rebelského, jsem si dopřával dávku. Byl jsem jako James Bond, jen místo pistole jsem měl sprej s nikotinem.
Ale ani to nestačilo! Můj systém potřeboval víc. Potřeboval komplexní strategii. A tak se zrodil plán, který je tak geniální, až je šílený.
Ráno: Probuzení. Okamžitě sprej, abych nastartoval den.
Cesta do práce: Vapování. Příchuť lesních plodů mi dodávala pocit, že se stravuji zdravě.
V práci: Každou hodinu sprej. K tomu jsem si pořídil krabičku Nicorette tablet, které jsem žvýkal, když jsem měl pocit, že mi sprej nestačí. Žvýkal jsem tablety pod stolem jako profesionální sportovec žvýkající žvýkačku. Bylo to nenápadné a efektivní.
Pauza na oběd: Po jídle jsem si jako správný chlap zasloužil cigaretu. Vyšel jsem ven, postavil se stranou a s velkou chutí si zapálil. Byl to můj rituál. Moje sladká odměna.
Odpoledne: Střídání vapování a spreje, aby se udržela hladina. K tomu pár tablet, aby se neřeklo.
Večer: Po večeři další cigareta. A před spaním ještě jeden sprej a pár potáhnutí z vapa, abych se ujistil, že se mi bude sladce spát.
A tak jsem se, po třech měsících bez kouření, stal pravidelným uživatelem nikotinu. Vapuji, kouřím a žvýkám, abych si udržel pravidelný přísun a hlavně, abych se necítil jako kuřák. Což, přiznejme si, je naprostý paradox.
Moje odvykací kúra je teď tak komplexní, že mám pocit, že jsem si spíš přidal koníčky, než abych se něčeho vzdal. Moje peněženka trpí, moje plíce si nejspíš kladou otázky, ale můj mozek je šťastný. Dostává přesně to, co potřebuje.
Takže se prosím nehoďte do depresí, pokud to s odvykáním nejde. Možná, že cesta ke svobodě nevede přes naprostou abstinenci, ale přes koordinované užívání všeho, co je k dispozici. A já jsem živým důkazem toho, že to jde. Jsem na cestě k nekuřáctví. Jenom si ještě musím po cestě zapálit.
