Článek
V roce 2015 Evropa zažila migrační krizi, která ovšem začala mnohem dříve. Již po druhé světové válce, kdy v Evropě chyběla pracující populace, skrze programy Gastarbeiter dostávali do vyspělých západních ekonomik cizinci, kteří se – oproti původnímu dočasnému záměru – často trvale usídlili na území západních států.
Od té doby do Evropy, především poté té západní, přicházejí tisíce osob především ze zemí třetího světa, které v touze za lepším životem často zastávají ty nejpodřadnější práce. K nim se z důvodu rozpínání tehdejšího Islámského státu masivně přidali v roce 2015 také váleční uprchlíci, což znamenalo začátek migrační krize, která dodnes formuje podobu politické mapy v Evropě.
Zatímco tehdy značná část politických elit často úmyslně ignorovala nebezpečí a společenskou destabilizaci, kterou tento příliv miliónů osob ze značně jiným kulturním vědomím může mít, srocoval se proti nim antisystémový odboj, který se dnes v některých zemích již zvládl alespoň v koalici chopit moci, nutno přitom podotknout, že tento ekosystém je často spíše než ideály motivován osobním prospěchem a nabaluje na sebe další antisystémové – často podobně destabilizujícího charakteru, jako samotná migrace – prvky.
Asi není divu, když státní aparát i mediální sféra v mnoha případech systémově bagatelizovali negativní dopady masové migrace, například sexuální násilí pakistánských gangů v Británii. Zajímavý je také případ doplňovacích voleb v britském okrsku Gorton and Denton, který je z velké části tvořen muslimskou populací. Zde vítězní Zelení vsadili na muslimské hlasy do té míry, že zcela odhodili doktrínu antirasismu a pustili se do boje proti Indům, které muslimové nenávidí.
V Británii, která (paradoxně od Brexitu) zažívá největší populační změny, jsou tak již nyní patrné proměny politického prostředí do něčeho, co jde často zcela proti zásadám právního státu, rovného přístupu, právu na spravedlnost a zákazu diskriminace. A otázka zní, zda je vůbec možné se takovému vývoji vyhnout při zachování aktuální podoby migrační a azylové politiky.
Nezvládneme přijmout všechny
Ve světě jsou nyní desítky, možná až stovky konfliktů. Milióny lidí žijí v chudobě a nedostatku. Milióny nemají přístup k pitné vodě, zdravotnictví, hygieně, vzdělání či dostatku potravin. A ať už si podle mezinárodního práva označení uprchlík zaslouží či nikoliv, snem miliónů z nich je život na západě, který pro ně představuje ráj na zemi, často ještě umocněný mediálním obrazem.
Na TikToku nebo v seriálu se totiž člověk už nedozví, že naše společnost je postavena nejen na bohatství, ale také například na pracovní morálce, vysoké mezilidské důvěře či respektu k pravidlům. Značná část z nich si myslí, že vše dostanou zdarma, načež po příchodu někdy propadají frustraci a nenávisti, což také zhoršuje situaci ve společnosti.
Takových lidí je po celém světě milióny, možná miliardy. Ale Evropa je pro ně příliš malá, vždyť i aktuální množství uprchlíků, jak ukazuje praxe, nezvládneme integrovat. Proč? Kdo ví? Ať už to jsou kulturní vzorce, špatně nastavené integrační procesy, genetické predispozice, kulturní šok či jiné společensko-psychologické či biologické faktory, migrace lidí z rozvojových zemí se zdá jako silně destabilizující fenomén pro jakoukoliv zemi, ve které se děje.
Je zajímavé, že se náročnost integrace uprchlíka silně mění v závislosti na zemi původu, kdy lidé z muslimských a afrických zemí představují nejtvrdší oříšek, zatímco například lidé ze západních zemí naopak.
Systém navíc dosud není natolik robustní, aby umožňoval společnost ochránit od těch uprchlíků, kteří představují hrozbu pro společnost. Pravidelně tak můžeme číst naprosto šílené příběhy, kdy byl několikrát vyhoštěný jedinec ponechán na území státu do té doby, dokud někoho brutálně nezavraždil. Často při naprosté nekompetentnosti a přehlížení represivních složek či dokonce naprosté naivity soudní moci, která takového člověka benevolentně propustila na svobodu.
Nutno také podotknout, že je zde velmi silná instituce v podobě principu non-refoulement, který zapovídá vyhostit uprchlíka, jemuž by v zemi původu hrozilo nebezpečí.
V praxi ovšem narážíme na nedostatečné kapacity Evropského kontinentu, financí i lidských zdrojů, nemluvě o tom, že i evropské národy jsou suverénními a neměly by být nuceny vynakládat své zdroje a riskovat destabilizaci společnosti, ze které ve výsledku může vyjít akorát to, že spolu s lidmi ze třetího světa do relativně civilizované Evropy přijde také podoba společnosti a politiky třetího světa.
Což ve výsledku nepomůže ani nám, ani třetímu světu. Navíc s rozvíjející se robotizací a automatizací všech sektorů ekonomiky je možné, že nebude dostatek pracovních příležitostí pro domácí populaci, natož poté pro zahraniční méně kvalifikované pracovníky, což je podhoubí pro ještě větší nestabilitu.
Zvládneme pomoci? A měli bychom?
Je na místě otázka, jak a zda pomáhat, pokud bychom se rozhodli azylovou politiku takto výrazně zpřísnit. Nejdříve je nutné si ale připomenout, že je to často naše pomoc, která situaci zhoršuje. Že humanitární pomoc často končí v rukou místních warlordů, kteří skrze ni upevňují svůj vliv v regionu. Že dotace a humanitární pomoc často znamenají krachy místních producentů potravin a vedou k přelidnění. Že vyzbrojování povstaleckých skupin se často obrátí a Američany proti sovětům vytrénovaní afghánští mudžahedíni poté často zatápí o desítky let později armádám NATO, případně zakládají chalífáty.
Na druhou stranu pozorujeme krutost a krvelačnost diktátorů, kteří se dopouští zvěrstev na civilní populaci, vyvíjejí nebezpečné zbraně a útočí na sousední státy. Díváme se na hlad, bídu a nemoci, které sužují často malé děti, které umírají v řádech statisíců. Sledujeme genocidy, vyvražďování, příšerné bestiální chování. Drancování přírodního bohatství za přispění západních společností, které nechává místní krajinu zcela zdecimovanou.
Ale nemůžeme se spolu s tonoucím začít topit sami, natož utopit své vlastní občany a děti.
Myslím si ovšem, že je v našem zájmu zasahovat. Nepatrně, ale významně tam, kde se dějí velké nespravedlnosti, pomoci vojenskou i civilní silou zajišťovat bezpečné zóny. Místa, ve kterých se budou moci místní jen s malou pomocí schopni sami postavit na nohy a vybudovat fungující společnost podle vlastních hodnot, bez ohledu na obchodní zájmy západních společností či dobrý pocit voličů z rozšíření „západních hodnot“.
Mnohem složitější otázka ovšem je, jak se postavit ke značné části migrantů – či jejich potomků – kteří se asimilovat nedokázali, ale jsou již občany evropských států. Často přitom oproti původní demografii netrpí nízkou porodností a pokud budou v tomto trendu dále pokračovat, stanou se během desítek let možná dominantní či alespoň významnou společenskou silou.
Hrozící destabilizace či v nejhorším případě dokonce etnický konflikt se tak zdá rizikovým i v případě, že se dosavadní stěhování národů do Evropy zastaví.
