Článek
Proč? Co tak lákavého lze zahlédnout v obrazu našich východních sousedů? V posledních pár měsících jsem na YouTube nalezl kanál Silent East, kanál na první poslech poměrně vzdáleného rodilého Rusa, který nyní nejspíš žije na západě a který se snaží západní populaci přiblížit, jaká je skutečná duše ruského národa. O tom ale později, nyní se podíváme nikoliv na realitu, ale na již zmíněný obraz, který je takovým lákadlem pro mnohé.
Obraz nabízí především svět, který je ještě v pořádku. Svět bez protežování menšin, bez kulturních válek, bez neustálých změn, které člověk už nestíhá sledovat. Svět, kde přetrvává sovětský respekt k tvrdé práci bílého heterosexuálního muže a kde děti vychovává nikoliv rodič č. 2 ale mužova manželka. Svět, kde silný národní vůdce zvládl zkrotit zkorumpované elity a vybudoval silný, vlastenecký a hrdý národ. Národ, který se nemusí omlouvat za svou existenci, který je jednotný a prosperující. Svět, který je ještě v pořádku.
Jenže nic není více daleko od pravdy, svět, na který se díváme je stále ten samý svět, který ukázal světu pojmy jako samoděržaví, Ochranka, NKVD, čistky, Potěmkinovy vesnice a mnohé další. Svět, který kriminalizoval svobodu do té míry, že jediným, kdo poté ve vznikající záplavě svobody (a mocenské prázdnoty) zvládl plavat, byli kriminálníci. Proto Perestrojka i Glasnosť zasadily běžným Rusům spíše ránu než semínka naděje, načež v devadesátých letech tamní změny klimatu vedly k extrémnímu propadu životní úrovně a hladomorům. Proto je Sovětský svaz pro mnohé Rusy stále vzorem – za něho jim totiž bylo skutečně lépe – a stabilněji.
Putin přinesl jednotu protikladů
Jaké je dnešní Rusko? Není ani Sovětským svazem, ale ani devadesátkovým chaosem. Je klanovou společnosti, kde stát prochází napříč chapadly mocenské hierarchie. Kde mafie, zločin, policie, armáda, tajné služby, politici i podnikatelé vytváří propletený mocenský systém klanů, roztahující svá chapadla napříč celou společností.
Jedná se o privatizaci sovětského dohledu a represe, kde jednotlivé mocenské kliky vzájemně soupeří o přízeň moderního Stalina, kterému v tuto chvíli radí především Ivan Hrozný, Kateřina Veliká a Petr Veliký.
Běžní lidé jsou ticho, rezignovaní, ustrašení, ale především vděční za to, že divoká osmdesátá a devadesátá léta jsou pryč. Lidé mizí, korupce je roztažena napříč společností, ale systém je stabilní, a to je v tuto chvíli to nejdůležitější. Bez ohledu na stále vznikající nerovnosti, které privatizovaný stalinistický režim s prvky meziklanové soutěže vytváří, nezbývá než mlčet a snažit se přežít.
A tato chapadla se velmi efektivně šíří. Spolu s restriktivní kontrolou, maskirovkou a dalšími propagandisticko-psychologickými technikami, které doplňují silový aparát, nabízí dnešní Rusko skvělý exportní artikl pro každého, kdo by si chtěl u sebe doma vytvořit obdobný architektonický skvost. Není tak náhodou, že se napříč světem k Ruské federaci přicmrndávají různí autoritáři, kteří se snaží o ovládnutí státu stejným klanově-kapitalistickým způsobem, jako se to povedlo Putinovi. Ať už se jedná o Lukašenka a jeho slovenské či maďarské následovníky či například polovojenské režimy v africkém Sahelu.
Rusové rádi vyslyší žádosti o pomoc a nabídnou své služby i na míru ušitý ideologický závoj, do kterého kdejakého místního autoritáře zabalí, aby svět ani místní populace nepoznali, co si to vlastně zvolili za osud.
Způsobili jsme si to sami
Jako kolektivní západ. Po rozpadu sovětského svazu zmizel nepřítel a Rusko bylo spíše k smíchu, zatímco Čína se zdála na kapitalistickém kurzu. Slavili jsme konec historie, avšak zdá se, že jsme to s oslavami přehnali a dostali jsme spíše kocovinu v podobě hrozícího konce naší historie. Opustili jsme princip Popperovy otevřené společnosti a vyvinuli si obdobu celospolečenské leukémie, kdy nám chyběl nepřítel, a tak jsme ho začali hledat uvnitř.
Vyprázdněnost liberalismu se projevila tím, čemu dnes říkáme woke, progresivismus či levicový liberalismus. Jak upozorňuje například Fareed Zakaria, nahradili jsme univerzální ekonomické cíle identitární politikou. Zaměření na emancipaci specifických menšin vytvořilo propast mezi kosmopolitními elitami a tradiční pracující třídou, prohloubenou úpadkem průmyslu, globalizací a outsourcingem do zemí třetího světa. A zatímco na jedné straně propasti se změny stále urychlovaly a zintenzivňovaly, druhá strana nejenže byla ponechána bez pomoci a zájmu, ale byla ještě s opovržením nazývána bigoty či fašisty. Liberalismus tak ztratil sjednocující ekonomickou vizi a vytvořil první propast, kterou nastupující autoritáři či cizí aktéři akorát prohloubili.
Tvrdě pracujícím lidem se naplivalo do úst natolik, že se nyní spokojí s pliváním do úst od jiných, kteří je při tom alespoň neobviňují. Otázka zní, zda jim nakonec dojde, že je jim stále pliváno do úst, nebo zda si toho v návalu oslav vítězství nad slzami liberálů nevšimnou, případně všimnou až když bude pozdě.
Zpět k Rusku a k nám
Má upřímná otázka tedy je, zda je ruský svět, nikoli obraz o něm, skutečně naším cílem. Pro některé být může, je to jejich legitimní volba. Ale pouze pokud jsou s tímto světem seznámeni, nikoliv, pokud pouze podléhají potěmkinovským obrazům, které jim pod nosem malují propagandisté či vlastní naděje.
Kdo ví, třeba se ukáže, že ruský klanový kapitalismus je skutečně schůdnější cesta. Možná by bylo vhodné se na tu cestu ale nejdříve zajet podívat, než ji budeme stavět i zde. Pod pohostinností ruské populace či kulturním bohatstvím, které je nejspíš dané tím, že z utrpení umí vznikat to nejsurovější umění, odhalující lidskou duši do posledního záhybu, se skrývá podhoubí, které by si téměř žádný člověk nejspíš dobrovolně nezvolil, pokud by o něm dopředu věděl. Východní vítr je zkrátka krutý.
