Článek
Tento vysušený les mi připomíná to, co tak často přehlížíme. Každá kapka vody na této planetě je živou buňkou paměti naší Země. Voda není jen tekutina bez chuti a zápachu. Je to globální informační síť, která protéká tělem Země naprosto stejně, jako koluje krev v našich vlastních žilách. Jak v malém tak i ve velkém - mezi oceánem a lidskou buňkou neexistuje hranice – je to jeden neustále pulzující, propojený organismus. Voda, která nám dnes dává život a tvoří sedmdesát procent našeho těla, ještě včera možná plula v mraku nad pralesem nebo napájela divoké zvíře. Voda si pamatuje všechno. Pamatuje si zrod života, pamatuje si lásku, ale s děsivou přesností si pamatuje i naši krutost.
Jak se k této posvátné síti chováme? S naprostou, neomluvitelnou neúctou.
Udělali jsme z ní levný tekutý odpadkový koš. Do krevního oběhu naší vlastní planety vědomě a denně pumpujeme průmyslové jedy, plasty a agrochemii. Jako bychom dobrovolně vstřikovali jed do vlastních žil a bláhově věřili, že se nás to netýká. Jenže voda neodpouští a nezapomíná. Čističky odpadních vod sice dokážou mechanicky odfiltrovat nejhorší kal, ale nedokážou vymazat informační stopu. Voda v sobě dál nese vibraci destrukce, strachu a chemického znásilnění. A tuhle unavenou, traumatizovanou tekutinu plnou informací o lidské lhostejnosti pak s klidem pijeme. Znovu a znovu znečišťujeme pramen, ze kterého sami žijeme.
Vrcholem naší kolektivní slepoty je každodenní rituál u nás doma. Splachujeme své toalety litry křišťálově čisté, pracně upravené pitné vody. Element, který je v mnoha koutech světa vzácnější než zlato a bez kterého do tří dnů zemřeme, používáme jako obyčejný dopravní pás na exkrementy. Chytili jsme drahocennou krev Země, spoutali ji do nepřirozených betonových a plastových trubek, oprostili ji od veškerého života a pak ji znehodnotili tím nejponižujícím způsobem. Je to hluboká duchovní amnézie moderního člověka.
Žijeme v době, kdy nám příroda čím dál jasněji ukazuje, že voda už dávno není samozřejmostí. Je čas přestat se dívat jinam a položit si otázku: Co mohu pro vodu a pro život udělat já sám, hned teď?
Někdy stačí jen vrátit se k zdravému selskému rozumu. Já osobně jsem vymetla pavučiny ze staré kadibudky a splachovací záchod teď leží ladem. Možná to někomu připadá jako extrém, ale výhled je tam mnohem lepší a pro mě je to jen banální drobnost, kterou ještě moje babička brala jako samozřejmost.
Chápu, že ne každý má možnost zrušit záchod a utéct na zahradu, ale změnit své návyky v bytě může naprosto každý. Vodu z mytí nádobí nebo z vany přece nemusíme nechat bezmyšlenkovitě odtéct do kanálu. Stačí ji zachytávat do kbelíku a použít právě na spláchnutí toalety. Já i tuhle „použitou“ vodu sbírám a zalévám s ní zahradu. Místo každého zbytečného zmáčknutí plastového tlačítka na záchodě raději zaliju strom a pošlu vodu tam, kde je jí opravdu potřeba. A když jdu na procházku do lesa, beru s sebou bandasku navíc. Na několika místech doplňuji pítka, protože zvířata v lese teď marně hledají každou kapku a nemají luxus otočit si kohoutkem.
pítko
Každý malý čin se počítá. Každá kapka, kterou ušetříme, očistíme nebo vrátíme přírodě s vděčností, přepisuje informační kód této planety k lepšímu. Voda nezapomíná. Pamatujme na to, až příště otočíme kohoutkem.
