Článek
Je to čtrnáct let od chvíle, kdy zemřel Václav Havel. Kam jsme se od té doby jako společnost posunuli?
Po smrti prvního porevolučního prezidenta měla celá řada lidí pocit, že už nic nebude jako dřív. Osobnost, ke které mnozí vzhlíželi jako ke vzoru a k morálnímu majáku, odešla. Na základě jakých kritérií se budeme rozhodovat sami a kdo zajistí, abychom nesešli z cesty?
Delegovali jste na mne své svědomí
Havel by v tom možná viděl alibismus. Sám o sobě jako o morální autoritě nesmýšlel. Když cítil, že ho tak lidé vnímají, držel se na pozoru. Věděl, že za podobným postojem se může skrývat obyčejná neochota přijmout vlastní odpovědnost. Pregnantně to vyjádřil v jedné scéně časosběrného dokumentu Občan Havel, když přišlo na jeho prodej části Lucerny podniku Chemapol. Za to byl veřejně kritizován, neboť podle některých tím legitimizoval firmu, která byla spojena s údajným agentem Státní bezpečnosti Václavem Junkem.
„Cítím potřebu bojovat proti čecháčkovskému pokrytectví, jehož extraktem je tento případ. Všichni volili komunisty, všichni jsou ‚vychcánkové‘, všichni kradou…a já jsem pro ně jakési svědomí, delegovali na mne své svědomí a jejich svědomí nesmí podat ruku Junkovi, který je naopak extraktem jejich zla… To celé je vedle, to celé je ujeté, a to mě na tom s..e,“ uvedl tehdy v jedné ze scén filmu.
Stydí se za svou „naivitu“
Havel nechtěl být prezidentem národa „nedospělých“, ale těch, kteří se řídí svou vlastní morálkou a svědomím. S tím souvisí i jeho podpora občanské společnosti a občanské angažovanosti. Pochopila to ale jen část lidí, pro kterou zklamáním z některých politiků nebo odchod „otců zakladatelů nové české demokracie“ nic neskončilo. Pokračují v tom, co před 35 lety začalo. A také vědí, že demokracie je mimořádně obtížná a křehká věc.
Ta část lidí, která jak Havel říká „delegovala své svědomí“ je ale možná zklamaná, zrazená a rezignovaná. V revolučním roce „zvonili klíči“, aby svého entuziasmu, naděje a víry v budoucnost později litovali a dnes se za svou „naivitu“ stydí. A svou skepsi ohledně demokracie si dokáží obhájit: „Všem šlo jen o to, aby si mohli nakrást! Reprezentují nás politici, kterým jde jen o peníze nebo moc“ Jak je možné, že se o nás nikdo nepostaral, když nás ohrožovaly existenční potíže? Nebo dokonce: vláda podporuje více cizí než nás!“Jenže stejným lidem často nevadila drobná korupce, když si tím sami zajistí nějakou výhodu nebo menší lež, jež jim zajistí třeba lepší místo.
Hlavně pohodu
Dospělý člověk si je ale vědom toho, že starat se o sebe musí sám. A o ty, kteří nemohou, se máme postarat společně. Volit takové politiky, kteří myslí i na znevýhodněné a podporovat organizace, které jim pomáhají. A když nikdo takový není, můžeme se angažovat sami - politicky, občansky nebo sociálně. Demokracie je zkrátka každodenní drobná práce, bez které tu jednoho dne nebude.
Jenže rezignace a zklamání často vede k opačnému přesvědčení. Namísto demokratů volíme silné vůdce, kteří slibují vyřešit okamžitě všechny problémy světa. A především - zajistí nám pohodu a komfort a vrátí nám staré dobré časy, kdy svět byl přehledný a jednoduchý a my jsme se nemuseli namáhat mu rozumět. Třeba tak, že poručí větru dešti a od zeleného stolu zruší vědecky podložený, ale ohrožující a pro náš blahobyt značně nekomfortní fakt.
Zelináři na sítích
A tak se postupně proměňujeme v národ „zelinářů“, o kterých psal v roce 1978 ve svém slavném eseji Moc bezmocných. Havel v něm popisuje případ vedoucího obchodu s ovocem a zeleninou, který mezi brambory, mrkev a kedlubny vystavil nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Ne proto, že by komunistické ideologii věřil a podporoval ji, ale pro svůj vlastní klid a pohodu. Formální, bezobsažné vyjádření loajality stačilo k tomu, aby toho dosáhl.
Co to má společného s dnešní dobou? V autoritářském státě (zatím) nežijeme a názory můžeme vyjadřovat zcela svobodně. Dnešní „zelinář“ tedy vůbec nevypadá jako ten normalizační, ale funkce toho, co dělá, je v zásadě podobná. Oba totiž žijí ve lži. Každý ovšem z jiného důvodu. První chce prokázat svou poslušnost, druhý tak činí ze strachu, hněvu, potřeby patřit ke své sociální bublině a také proto, aby si stejně jako jeho předchůdce zajistil svůj klid.
Dnešní „zelinář“ už nemlčí, naopak sdílí co mu síly stačí. A bez skrupulí přitom vykřikuje, že ho mocní připravují o svobodu slova. S klidem přejímá dezinformační narativy a nacionalistická klišé a nemá potřebu si cokoliv ověřovat nebo se cítit za své činy zodpovědný. Stejně jako jeho předchůdci mu jde o jediné - je ochoten tolerovat lež, očerňování druhých a autoritářství, pokud bude mít jistotu vlastního bezpečí a klidu.
Za čtrnáct let od smrti Václava Havla jsme se bohužel posunuli špatným směrem. Pryč od demokracie, pravdy a starosti o druhé, směrem k sobectví. Sobectví, které je vydáváno za ctnost a projev vlastenectví. Možná se tak znovu stáváme národem, který hledá spíše pohodlí než pravdu, spíše viníky než odpovědnost. Otázkou zůstává, jestli si to dokážeme včas uvědomit - a zda ještě vůbec chceme nést tíhu svobody, kterou jsme si kdysi vybojovali.
Zdroje:
Havel V.: Moc bezmocných, Praha 1990
