Díky za 30 let s Novou. Alespoň víme, proč si vážit veřejnoprávní televize

Komerční Televize Nova na začátku února oslavila 30 let své existence. Svým stylem ovlivnila všechny tehdejší i později vzniklé televize, včetně té veřejnoprávní. Ač ji předešla komerční televize Premiéra (dnes Prima), „vpád“ Novy konkurenci nadlouho naprosto převálcoval.

Čtvrtý únorový den roku 1994 odstartovala americko-česká televizní stanice ve velkém stylu. Televize od první vteřiny vysílání rozjela velkou „americkou“ show. Moderní zahajovací znělka s planetkou Nova, která na konci vybuchne, přípitky štábu se zakladatelem a generálním ředitelem Vladimírem Železným, neformální a přátelské projevy moderátorů, kteří měli docela jinou dikci než ti, které jsme znali z veřejnoprávní televize či rozhlasu a nakonec dva večer odvysílané dva trháky - česká Obecná škola a američtí Krotitelé duchů.

Vysílalo se z Národního muzea a Měšťanské besedy, ale také z televizní budovy v pražské Vladislavově ulici, která právě procházela rekonstrukcí. Byla to jakási metafora počínajícího kapitalismu v Česku, který bylo třeba ještě opravovat a nastavit, ale už teď na troskách předchozích časů mohl růst náš úspěch. Ostatně na obrazovce se hned první den objevily pozdravy od úspěšných krajanů Jaromíra Jágra a Ivanky Trumpové z USA, kde si (s)plnili svůj „americký sen“. Bylo jasné, že nás čeká pořádná jízda a konečně se můžeme těšit na zaoceánskou úroveň zábavy i žurnalistiky.

Od prvního dne nám televize Nova umožňovala, abychom se cítili její součástí. Měli jsme tehdy mnoho společného. Všichni jsme si navzdory své nezkušenosti chtěli plnit své sny a využít nové možnosti. Vlastnosti jako dravost, neohroženost a drzost byly charakteristiky, se kterými nebylo možné neuspět. A těmi disponovali i převážně velmi mladé tváře reportérů a moderátorů, které se brzy staly součástí našich domovů a inspirovaly nás. Dávaly nám tušit, že i my to dokážeme, když se budeme snažit. Zároveň jsme všichni tak trochu zůstali českými „Nováky“ jak nás při nedělním obědě začal titulovat Vladimír Železný doprovázený zajícem Zazou v pořadu Volejte řediteli. Nejlépe se prostě pobavíme na gauči v obýváku ve společnosti Troškových řachand a svou zvědavost uspokojíme díky bizarním pořadům jako bylo třeba Romanem Šmuclerem moderované Tabu, Počasíčko s polonahými „rosničkami“ či jednoduše a bulvárně podané zprávy. Hlavně ale díky této televizi cítíme sounáležitost a víme, že jsme tam doma.

Televize Nova přinesla samozřejmě mnohem více nových prvků a pořadů, kterými zásadně ovlivnila nejen divácký vkus, ale i svou konkurenci. V některých případech obojí dokonce posunula dopředu, třeba tím, že začala objevovat dosud opomíjená nebo okrajová témata. Nepochybně ale donutila veřejnoprávní televizi trochu více se rozhýbat, a to i doslova. Reportéři s typickou ostrou dikcí po pas ponoření ve vodě, jedoucí na kole či motocyklu nebo třeba šlapající zelí - to jsou výjevy, které se zakrátko objevily i v pořadech vysílaných Českou televizí, která si snažila udržet si svého diváka větší autentičností i dynamikou. Investigativní pořady, jako byl pořad Na vlastní oči, sice hledaly hlavně příběhy, které přitáhnou pozornost, ale často také upozornily na důležitá témata či motivovaly diváky k pomoci potřebným. Obdobně fungoval i pořad Áčko, který cílil na mladou generaci. Kvůli sledovanosti ale tvůrci obou pořadů leckdy překračovali nejen hranice dobrého vkusu, ale i novinářské etiky. Vzpomínám si na díl pořadu Na vlastní oči, kde reportér v Národním muzeu ukradl dokumenty a dopisy psané Františkem Palackým, aby dokázal, že nejsou dostatečně střeženy, nebo díl pořadu, kde moderátorka Pavlína Wolfová vyslýchá třináctiletou sexuálně zneužitou a těhotnou dívku a dotěrným způsobem se jí ptá, jak se bude o své dítě starat a zda to vůbec zvládne.

Za zmínku stojí i diskusní pořad Sedmička, který konkuroval obdobným diskusním pořadům vysílaným v neděli v poledne na veřejnoprávní televizi. Díky zkušenému moderátorovi Janu Vávrovi, který jej moderoval jako první, se tam kromě politiků objevovaly i osobnosti intelektuálního světa, jako byl filozof Václav Bělohradský, kněz a filozof Tomáš Halík nebo politolog Jacques Rupnik, a tak šlo o debaty mnohdy i poměrně intelektuálně náročné. Na svou dobu a s přihlédnutím k zaměření televize je to vlastně neuvěřitelné.

Televize Nova toho nového samozřejmě přinesla ještě mnohem více. Do velké míry se ale koncepce a program televize lišil od toho, jenž Vladimír Železný kdysi představil Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a získal díky němu licenci pro celoplošné televizní vysílání. Nabídl tehdy kulturní program, který se se podobal kulturně založenému kanálu České televize ČT2. Od prvního dne ale bylo jasné, že avizované skladbě pořadů se nikdy ani nepřiblíží. Když v roce 1995 odvysílala televize filmové zpracování Shakespearova Hamleta režiséra Zeffirelliho, nastal poprask. Diváky tragédie nezaujala a sledovanost se na jeden večer výrazně propadla. Titul se prý do programu dostal nedopatřením, jelikož v době schvalování programu byl Železný v zahraničí. Vzpomínám se, jak se Železný televizním divákům následně v pořadu Volejte řediteli omlouval a sliboval, že se to už nikdy nebude opakovat.

„S poctivostí nejdřív pojdeš,“ pravil nápis na jedné placce, kterou někteří lidé v 90. letech z recese nosili na klopě. Nadsázka to byla jen do určité míry, což věděl i Vladimír Železný. Zakladateli úspěšné komerční televize rozhodně nechyběla dravost, se kterou v „divokých“ devadesátkách neváhal porušovat veškerá zavedená pravidla. Ostatně podobně jako jiní úspěšní podnikatelé věděl, že stát je v jejich vymáhání zcela bezzubý a využil toho. Nikdo se tehdy Železnému nepostavil a jeho televize v klidu vysílala to, co chtěla.

Televize Nova je ukázkou, jak by to vypadalo, kdybychom se zcela vzdali veřejnoprávních médií a jediným, kdo by rozhodoval o jejich kvalitě, by byl trh a sledovanost. Železný rád divákům ukazoval „koláče“ sledovanosti své televize a se zadostiučiněním je porovnával s diváckou úspěšností pořadů České televize. Do své veřejnoprávní konkurence si také rád „píchnul“ skrze příjmy z reklamy či koncesionářské poplatky. Zdálo se mu, že jeho konkurent by rozhodně neměl mít nárok na obojí. Z hlediska tvrdého byznysmena roli veřejnoprávního média nechal zcela stranou a řešil jen ji výhradně jako svého soupeře. Kořeny nedůvěry vůči České televizi a neochoty placení koncesionářských poplatků zřejmě můžeme hledat právě v tomto „neškodném“ pořadu, ve kterém měl Železný své pravidelné nedělní kázání ke všem „Novákům“.

Ano, vysílání kvalitních kulturních a vzdělávacích pořadů je drahé. Investigativní žurnalistika patří mezi vůbec to nejdražší, co média produkují. Nezávislé zpravodajství a vysílání pro menšiny je naprosto nezbytným předpokladem demokracie. Pokud by si kdokoliv myslel, že veřejnoprávní televizi nepotřebujeme, nechť se podívá, jak by to vypadalo ve chvíli, kdybychom ji neměli. Desítky kanálů, které se vzájemně podobají jako vejce vejci. A televize Nova? Pořád cílí především na diváky, kterým poskytuje pocit, že tady jsou doma a tady je jim společně dobře. Nenabízí jim jiný úhel pohledu na věc, nechce problematizovat jejich vidění světa a nesnaží se povznést jejich vkus. O tom svědčí i fakt, že k dlouhodobě nesledovanějším pořadům tam patří reality show Výměna manželek.

Žít v audiovizuálních kulisách televizí jako je Nova si nedovedu představit. Děkuji rozumným politikům, že nenechali zvítězit názor, že veřejnoprávní média jsou zbytečným luxusem a všechno co potřebujeme, obstarají komerční stanice. Myslím, že Nova za 30 let své existence dostatečně prokázala, že taková vize je buď naprostou iluzí nebo škodolibým plánem potrefených hus na našem politickém rybníce.