Moderní pouť do Santiaga mění lidem životy. Ušli ji Havlová i Dykovi

V říjnu 2011 jsem se prvně vydala na cestu do španělského poutního města Santiago de Compostela. Tato prastará pouť už tehdy zažívala obrovský boom a množství lidí, kteří ji absolvovali ve stejném termínu jako já, mne překvapilo. Díky přijatelným říjnovým teplotám šlo ve velké míře o evropské či americké seniory, ale sem tam se mezi nimi objevili i lidé mladší nebo poutníci z jiných kontinentů.

Mnozí penzisté pouť dlouho plánovali a někteří na ni vyrazili hned první den svého důchodu. Nezřídka rovnou ze svého domova. Šlo o poměrně pestrou směs lidí, z nichž někteří žili aktivně celý život, pro jiné to byla první takto dobrodružná cesta. Patřila jsem spíše mezi ty druhé, do španělského Leónu jsem vyrazila sama a vybavena velkým batohem a malým červeným průvodcem, ve kterém bylo poměrně detailně popsána místa, kde najdu levné ubytování a dobře se najím, což mělo značný vliv na plánování tras. 14. října, kdy jsem na cestu vyšla, jsem před sebou měla dlouhých 300 kilometrů, které jsem hodlala během následujících dvou týdnů bez problémů ujít. Tehdy jsem poměrně intenzivně běhala a ve stejné době se i připravovala na maraton, ujít takovou vzdálenost se mi proto tehdy nezdálo jako problém. Mýlila jsem se.

O třináct let později je na této cestě ještě mnohem větší „provoz“. Pro srovnání - v roce 2011 do Santiaga de Compostela dorazilo 179 919 poutníků, loni jich bylo už 446 074 poutníků. Na druhou stranu, do poutního města vede více cest a jejich popularita se v čase mění. Nyní je například velmi populární cesta z portugalského Porta, zatímco já jsem šla přes Španělsko. Masa lidí, které na této cestě potkáte je ale i tak obrovská a je otázkou, na kolik je ještě možné si takovou pouť užít, nebo lépe řečeno prožít. Zvláště přes léto, které je i zde hlavní sezónou a ubytovny v ní „praskají ve švech“.

Co vlastně lidi na tuto pouť táhne? Křesťanství a tím spíše katolicismus prochází v současnosti obrovskou krizí, kdy lidé o institucionalizované náboženství příliš nestojí. Přesto se mnozí vydávají na duchovní cestu ke svatému apoštolu Jakubu Staršímu, který je podle legendy pohřben právě v katedrále v Santiagu de Compostella. Nicméně historici jsou přesvědčeni, že Ježíšův učedník ve skutečnosti ve Španělsku, respektive Hispánii nikdy nebyl a pověst vznikla tak, že kdysi v raném středověku lidé našli tělo v sarkofágu a špatně interpretovali nápis, který na něm byl. To všechno poutníci, kteří jsou na cestě obvykle vybaveni nejnovějšími průvodci, vědí. Za svatým Jakubem míří i tak, cestou s ním nezřídka promlouvají a v Santiagu šťastně objímají jeho sochu a děkují mu za to, co na cestě prožili. Dlužno říct, že je vcelku jedno, zda jsou věřící, věří v „Něco“ nebo se dokonce považují za ateisty. Na konci cesty snad všichni mluví o tom, že cesta pro ně byla zásadní a proměňující.

Už v roce 2011 velkou část lidí k cestě inspirovala zkušenost brazilského spisovatele Paula Coelho, který své zkušenosti sepsal v knížce Poutník - Mágův deník. Sám autor tisícikilometrovou pouť absolvoval v 80. letech, kdy byla polozapomenuta, a měla na jeho život zásadní vliv. Také film Emilo Estevéze z roku 2010 s názvem Pouť, ve které hlavní roli hraje Martin Sheen, měla na růst zájmu o pouť vliv. V českém prostředí je pak poměrně známý příběh pátera Františka Lízny, který se na pouť vydat jako třiašedesátiletý v roce 2004, a to v době, kdy trpěl neoperovatelným karcinomem prostaty a lékaři mu dávali už jen málo času. Jeho rozhodnutím absolvovat španělskou a následně další pouti byli podle jeho slov „v šoku“. Nicméně ze svých několika poutí se vrátil s lepšími zdravotními výsledky, než odjížděl. Žil pak až do roku 2021, kdy nešťastně zemřel na covid-19.

V současnosti se o „reklamu“ na svatojakubskou pouť starají zejména české celebrity. Jen letos se tam vydala například Dagmar Havlová, Olga Lounová nebo Tatiana a Vojtěch Dykovi. Ti všichni absolvovali tzv. portugalskou cestu a vesměs ji hodnotí jako velmi silný zážitek. Cestu zmiňují v rozhovorech a nezatajují ani útrapy, které jsou s poutí spojeny. Kupříkladu Havlovou provázel silný vítr a déšť a Olga Lounová s manželem, kteří cestovali s dítětem, kterému ještě nejsou ani dva roky, zapadla i s kočárkem do bahna. „Prostě si uděláte pořádek v hlavě, je vám fajn a poznáváte zemi, protože se setkáváte s lidmi, komunikujete a častokrát se dostáváte do potíží, třeba když večer potřebujete někde přespat. I když Vojta v tom byl úžasný a vždy dopředu něco zarezervoval, nikdy nevíte, jestli tam opravdu dojdete,“ popsala Tatiana Dyková. Přesto všechny tyto poutnice na cestu vzpomínají s láskou a některé mají v této oblasti další plány. Kupříkladu Dyková na podzim chystá pouť sv. Františka do italského Assisi a následně chce také přejít poušť.

Zmiňované těžkosti pouti k této cestě patří. Sama si vzpomínám, že mne několik dní trápily puchýře, další den jsem měla intenzivní bolesti v lýtkách a v závěru cesty mne téměř doslova bičovalo větrné, deštivé a chladné počasí v Galicii. Navzdory své dobré fyzické kondici jsem si tak několikrát sáhla na dno, protože chůze s desetikilogramovým batohem je zkrátka náročná a zapojujete při ní jiné svaly než při vytrvalostním běhu. To zásadní, co se vám během cesty děje, souvisí především se setkáními, ke kterým během cesty dojde a události, jež vám potkají. Často vám někdo nečekaně pomůže nebo vás nasměruje jinam než jste plánovali jít, což se ve výsledku nějakým pozitivním způsobem ovlivní. Vzpomínám si například na setkání s šedesátníkem z Nizozemí Sebastienem, který ve své rodné zemi podnikal. Během své dlouhé pouti, na kterou se vydal ze své domoviny a prošel tak velký kus Evropy, změnil své priority a pro mnoho spolupoutníků se stal jakousi chodící „studnicí moudrosti“. V průběhu svého putování se Sebastian rozhodl, že svůj podíl ve firmě prodá svému společníkovi a bude se věnovat drogově závislým mladým lidem. Přesto, že o této problematice věděl poměrně málo a nikdy ji nestudoval. O taková zásadní rozhodnutí ať už pracovního nebo osobního charakteru na cestě nebývá nouze. Lidé mají možnost nahlédnout svůj život z jiného úhlu a rozhodnou se jej změnit. Cesta lidem často pomůže ujasnit a uspořádat si i některé další, „menší“ věci v životě. Třeba Tatianě Dykové po návratu domů přišlo, že jsou doma zbytečně zaneseni věcmi, přestože nejsou žádnými „sběrači“. Spousty zbytečností se proto záhy zbavila.

Svatojakubská pouť, ať už zvolíte kteroukoliv trasu, je nádhernou cestou, při které poznáte úchvatnou španělskou krajinu, trávíte mnoho času v přírodě, ale potkáte i řadu mimořádných památek. Vzhledem k tomu, že lidé putují buď sami nebo v malých skupinkách, mají obvykle čas promyslet věci, na které při běžném denním shonu nemají čas. Svou roli má i fyzická aktivita a určitý rytmus, který cesta vašemu putování dává. Zklidnění, schopnost žít v přítomnosti a zaměření na malé věci, které nás obklopují, jsou tím, co nám v dnes chybí. To je možná i klíč k pochopení toho, co dnes lidi k modernímu poutnictví táhne.

Další zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Camino_de_Santiago

https://oficinadelperegrino.com/en/statistics-2/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_L%C3%ADzna

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/209562210800033/

https://www.csfd.cz/film/270141-pout/prehled/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/785705/olga-lounova-vyrazila-do-santiaga-i-s-dcerkou-v-kocarku-inspirace-u-havlove.html

Le Goff Jacques, Schmitt Jean Claude: Encyklopedie středověku, Praha 2020