Článek
Houby nebyly v dávných dobách určeny jen ke konzumaci. První hmotný doklad o jejich využití v kulinářství pochází z antiky. Vyobrazení jedlých hub objevili archeologové na nástěnné fresce z Herculanea, které bylo zničeno roku 79 př.n.l. při výbuchu Vesuvu. Jde patrně o ryzce pravé. Víme, že starověcí Římané ale měli mezi houbami i jinou vyhledávanou pochoutku, a tou byly lanýže.
Rituální využití
Pokud bychom se podívali ještě hlouběji do historie, zjistili bychom, že lidé houby využívali především jako amulety. Důkazem je například 5000 let stará mumie zamrzlá v alpském ledu, která dostala jméno Ötzi. Neolitický lovec měl v mošně uschovaný plátek troudnatce kopytovitého a na kožené šňůrce navlečené kuličky březovníku obecného. Předpokládá se, že mu tyto nejedlé houby sloužily právě jako amulety.
Kromě toho lidé tehdy houby užívaly k náboženským účelům. Přibližně ve stejné době jako žil Ötzi existovali šamani, kteří využívali jejich halucinogenní účinky. Na jednom vyobrazení z čukotské jeskyně se objevují nad hlavami oněch šamanů muchomůrky. Podobně s houbami nakládali i v Indii. V severských eposech lze zase objevit zmínku o tom, že válečníci je požili vždy před bojem, aby v extatickém stavu budili hrůzu nepřátel. Jiné houby s podobnými účinky využívali i pradávní obyvatelé Jižní a Střední Ameriky.
Houby a travičství
Staří Římané využívali houby jako skvělou pochoutku. Pravděpodobně se neomezovali jen na již zmíněné lanýže a ryzce, ale konzumovali mnohem více jedlých hub. Marcus Apicius, autor knihy O umění kuchařském, kterou sepsal v 1. stol. př.n.l., zmiňuje například hlívu ústřičnou. A hojně se tyto dary lesa využívaly samozřejmě i později. Ve středověkých kuchařkách najdeme například mnoho receptů na pokrmy ze smržů. Znalost hub se postupně rozšiřovala. Kolem roku 1600 se objevuje zpráva o pěstování žampionů v Evropě, na našem území se však začaly pěstovat až v roce 1945. V 19.století se na Uhelném trhu v Praze prodávalo 33 druhů jedlých hub. Jako postní jídlo zmiňuje využití hub ve své slavné kuchařce z roku 1826 také Magdalena Dobromila Rettigová. Nešlo jen o evropský fenomén, houbám propadly také asijské národy, které jako vůbec první začaly i s jejich umělým pěstováním, a to ve 14. století.
Již v antice se ale houby začaly využívat také k travičství. Ještě předtím ale došlo k mnoha neúmyslným otravám. V dochované literatuře se první zmínka o takovém případu objevuje v záznamech o smrti rodiny dramatika Euripida, autora slavné tragédie Médea v 5. století př.n.l. Ve stejném století vypukl ve Starověkém Řecku „Aténský mor“. Příčinou byla patrně otrava námelem (pochází z houby paličkovice nachové, která parazituje na obilninách).
Úmyslnou otravou byla pak vražda císaře Tiberia. Jeho eunuch Halótus mu připravil pokrm z jedlých hub, které však polil zálivkou z muchomůrky hlízovité. Později podobným způsobem zahynul i císař Claudius. Toho otrávila jeho třetí žena Agrippina kvůli výhodné závěti. Jed zřejmě skryla do omáčky a první příznaky přišly záhy. Zemřel hned druhý den ráno. To rozporuje původní domněnku, že příčinou byla muchomůrka zelená, její účinky nastupují až po delší době.
Na úmyslnou otravu možná zahynul v 15. století papež Klement VII., po konzumaci hub skonal i císař Karel VI., který zemřel deset dní po konzumaci muchomůrky zelené, která se údajně vyznačuje lahodností a dobrými kulinářskými vlastnostmi. Také kníže Beronil Neapolský nebo matka cara Petra Velikého Natálie Kirillovna měli být zavražděni pomocí jedovatých druhů hub.
Polabští Slované i Napoleonovi vojáci
Mnohem častěji než travičstvím se ale lidé otrávili houbami zcela neúmyslně. Houby jsou dodnes tradičním pokrmem pro mnoho slovanských národů, nejinak tomu bylo i v raném středověku. Podle kronikáře Dětmara z Merseburku došlo k velké otravě houbami u části Polabských Slovanů (západoslovanský kmen žijící mezi řekami Labem, Sálou a Odrou v dnešním Německu) v roce 1018.
Další historickou událost spojená s otravou houbami se odehrála v roce 1812, kdy jeho vojsko táhlo do Ruska. Během tohoto tažení se ale vojska potýkala také s různými infekčními chorobami, včetně tyfu. Je tak možné, že skutečnou příčinou smrti celého Napoleonova pluku byla právě některá z těchto epidemií.
Jiné historické události se týká další příběh velké otravy. Na slovanskou kulinářskou tradici a také neochotu hostit okupanty, doplatili také vojáci, kteří do Československa vstoupili během invaze v srpnu 1968. Heda Margoliová- Kovályová, která se krátce po vstupu vojsk podařilo z tehdejšího Československa uprchnout, vzpomíná ve své knize na jízdu vlakem, který jí odvezl do emigrace: „Dojeli jsme k pohraničním lesům a vlak na chvíli zastavil na trati. Vedle kolejí poskakoval dědeček ajznboňák, mával na nás hůlkou a jásal: ´Máme tu plnej špitál Rusáků! Nedali jsme jim nic jíst a voni si nasbírali v lese houby a všichni jsou přivotrávený´“.
K otravám dochází samozřejmě i v současnosti. V Česku dojde ročně přibližně ke třem stům takových případů. Jeden až tři lidé takovou intoxikaci obvykle nepřežijí. Nejčastěji k nim dochází po zkonzumování muchomůrky zelené a muchomůrky panterové.
Další zdroje:
Margoliová-Kovályová Heda: Na vlastní kůži, Academia 1992, 2019
