Jak jsem před kanceláří Borise Šťastného potkala „bandity“

Někteří vládní politici nedávno zmínili, že vyhrožování prezidentovi, jaké předvedl Petr Macinka, je v české politice téměř standardem. Macinka dokonce tvrdí, že politika není pro princezny a politik musí být schopen takovou situaci ustát.

Musím do určité míry souhlasit – alespoň pokud jde o některé současné členy Motoristů. Ti si bedlivě hlídají svůj mediální obraz, veřejná vystoupení i kritiku. Jejich přístup je dobře patrný jak vůči kolegům, tak i novinářům a veřejnosti. V následujícím textu popíšu osobní zkušenost s tímto typem chování.

Psal se rok 2013, krátce po skandálním odstoupení vlády Petra Nečase. Tehdejší poslanec a člen ODS Boris Šťastný, který je dnes ministrem pro sport, prevenci a zdraví za Motoristy, právě vystoupil z ODS.

Také on tehdy čelil zajímavé kauze. Jeho poslanecká kancelář v lukrativních prostorách na Praze 10, kterou sdílel s kolegou Janem Florianem, už zela prázdnotou. Záhy se ukázalo, že si prostory pronajal od místní radnice, se kterou byl dlouhodobě spojený. Nejzajímavější bylo, že si ji tito dva muži pronajímali za 650 tisíc korun ročně. Tuto částku za oba poslance hradila Poslanecká sněmovna PČR.

Místní občany a kritiky to nenechalo chladnými. Skleněné výlohy popsali hanlivými nápisy, zejména kvůli jeho odklonu od ODS. Šťastný si vysloužil označení „krysy, která opouští potápějící se loď“, nebo kritiku za to, že v předčasných parlamentních volbách chtěl kandidovat za stranu vedenou Václavem Klausem. Autor těchto nápisů nebyl jasný.

Kolem kanceláře se konaly i různé happeningy. Jedním z nich byla například akce „Kavárna u Borise“, kde lidé chtěli upozornit, že nárožní budova by lépe slušela podniku, který v lokalitě chyběl.

Jako novinářka jsem se na kancelář přišla podívat také já. Opuštěné prostory a nápisy na výlohách jsem fotila pro článek, který měl situaci popsat. Kolemjdoucí nápisy s pobavením komentovali, a jeden starší muž se psem se se mnou tehdy dal do řeči: „Zapomněl jsem si foťák a teď mě to mrzí. Bydlím tady nedaleko a řeknu vám, že od té doby, kdy to tu nákladně zrekonstruovali, se tu ani jeden z nich neobjevil, celou dobu bylo zamčeno.“

Záhy u mě zastavil vůz luxusního typu, ve kterém seděli dva mně neznámí mladíci. Od pohledu nepůsobili přátelsky, přestože bylo jasné, že nejsem autorem nápisů, pouze je dokumentuji.

„Proč si to fotíte? Vám se to snad líbí?“ ptal se jeden z nich.

Odpověděla jsem, že mě zaujalo, že si radnice účtovala 650 tisíc korun za pouhých 80 metrů čtverečních.

„To není pravda. Vy se v tom nějak vyznáte. Kde pracujete? Na radnici na desítce?“ odvětil.

Na dotaz, proč se ptají a kde pracují, jsem dostala „pozoruhodnou“ odpověď:

„My jsme banditi. Můžete si nás taky vyfotit, jestli chcete.“

Tón jejich hlasu působil poměrně zastrašujícím dojmem. Touto výzvou ale náš rozhovor skončil. Mladíci nasedli do svého luxusního vozu a odjeli.

Se svou zkušeností jsem se tehdy obrátila přímo na poslance Šťastného.

„Nemám tušení, co se před mou bývalou kanceláří děje. Vystěhoval jsem se ve středu, kdy mi skončil poslanecký mandát i nájemní smlouva kanceláře (reportáž vznikla o dva dny později - pozn. autorky). Za incident před kanceláří nenesu žádnou zodpovědnost. Jediné vysvětlení by bylo, kdyby objekt hlídali lidé ze správcovství budovy,“ odpověděl.

Je samozřejmě úsměvné, že by lidé ze správcovství řešili, zda se mi nápisy líbí nebo kde pracuji. Že by byli spojeni přímo se Šťastným, nebylo a není možné.

Má téměř 13 let stará zkušenost ukazuje, že jistý druh zastrašování a hlídání si mediálního obrazu byl už tehdy poměrně běžnou součástí práce některých politiků. Rozhodně ale nebyl standardem.

To se stane, pokud zastrašování přijmeme jako normu. Například tehdy, když budeme Macinkovy SMS považovat za běžnou součást politické komunikace. Když některým novinářům nebude umožněno pokládat otázky politiků, kteří nás reprezentují. Nebo když dopustíme, aby se ze sociálních sítí stal volný ring, kde je vyhrožování oponentům běžnou součástí komunikace.