Článek
Zatímco Česká televize o prázdninách každý čtvrtek od 14 hodin opakuje cukrářskou show Peče celá země a na obrazovce panuje pohoda, na sítích se děje něco, co lze nazvat lynčem. Slavný cukrář Josef Maršálek tam čelí nenávistným útokům. Uživatelé často používají nevybíravá slova a primitivní útoky na jeho vzhled, kuchařské umění, jeho domněle nízké hygienické standardy nebo dokonce jeho sexuální orientaci. Kde se to v lidech bere a proč tak snadno překračují hranice druhých?
Nenávistná smršť
„Nikdy a opakuji nikdy v životě by mě nenapadlo se někomu vkrást na plochu jeho sociálních sítí a psát mu tam, co si o něm a jeho životě myslím. Co si to ti lidé vlastně dovolují? Kde berou energii, pocit a sílu, že musí, přesvědčení, že na tenhle typ projevu vlastního názoru mají právo..?“, ptá se Maršálek ve svém postu na sociálních sítích. Ten doprovodil screenshoty postů, které lidé napsali pod jeho příspěvky.
„A co se zaměřit na zdraví. Jíte a propagujete stále sladké. Sám vypadáte, jak vypadáte. Ale proč!“, ptá se jistá paní Zora.
„Strašnej špinavec,“ píše pan Radim.
„Jste hnusnej a nechutnej,“ přidává se paní Hana.
„Miláčku, když pracujete s jídlem, upravte si své přerostlé fousky,“ doporučuje nevybíravě zase paní Andrea a přidává se k ní i paní Iva: „Fakt, vlasy, vousy všude! Bleee!“
„Buzik hnusnej“, nezdráhá se bez snahy o jakoukoliv slušnost a úctu k druhému napsat pan Vladimír.
A přidávají se i další uživatelé, kteří sypou z rukávu další nechutné a vulgární urážky.
Nezralost za klávesnicí
Autory nejsou adolescenti ze základní školy, jak by mnozí čekali. Velmi často jde o lidi ve vyšším středním věku nebo seniory. V té souvislosti si nemohu nevzpomenout na slova katolického kněze Václava Vacka, který nedávno v Českém rozhlase konstatoval, že „drtivá většina lidí není osobnostně vyspělá a nepřerůstá třináctileté děcko“. Vacek připomněl, že i když zvládáme složitou práci, často nedokážeme zvládnout vztahy – protože jsme se je nikdy skutečně neučili budovat.
Část lidí je také zvyklá překračovat osobní hranice druhých a neohlížet se na to, zda jim tím neubližujeme. Se vstupem sociálních sítí do našeho života je to ještě mnohem patrnější. Terčem útoků už nejsou jen politici a novináři, ale i celebrity a v podstatě kdokoliv, s kým v něčem nesouhlasíme nebo kdo se nám z nějakého důvodu „nezdá“. Josef Maršálek je tak jen jednou z mnoha osobností, která čelí podobným útokům.
Kde se to v nás tedy bere?
Proč to děláme a co za podobnými útoky je? Je to jen o zdání anonymity na sociálních sítích nebo nedostatek smyslu pro skutečnou svobodu, kterou ve skutečnosti nikdy nelze oddělovat od zodpovědnosti? Do jisté míry nepochybně ano. Mám ale pocit, že za naše chování na sítích stojí také dřívější velmi rozšířená autoritářská výchova, která často byla velmi nelaskavá a ti, kdo nás měli vést, bez rozmýšlení překračovali naše hranice. Takové děti měli pocit, že si k nim ostatní mohou dovolit cokoliv a podobně jednají v „dospělosti“ i oni sami.
Děti měly poslouchat, neodmlouvat a nemít žádný názor. Emoce jako hněv, smutek nebo stud ostatní trestali nebo zesměšňovali. Fyzický trest nebo manipulace jako zahanbování nebo ponižování byli běžnou „výchovnou“ strategií, kterou tehdejší dospělí lidé považovali za velmi efektivní (a někteří lidé na tom trvají dodnes). Může takové vedení „produkovat“ zralé a zodpovědné jedince? Nemyslím si to.
Spíš věřím, že si takoví lidé neměli možnost vytvořit zdravý vztah ke svým ani cizím hranicím. Když ty jejich nikdo nerespektoval, jak by se mohli naučit cítit a ctít hranice druhého člověka? Pokud mne někdo v dětství stále zraňoval, pravděpodobně si takové chování znormalizuji. V dospělosti to pak - snad nevědomky - opakuji na druhých.
Vystoupit z kruhu
Když se tedy Josef Maršálek ptá, kde se to v těch lidech bere, nabízí se odpověď, že to v sobě máme od dětství. Pokud jsme stín vlastní výchovy nikdy nepřekročili a nepochopili, že urážet a zahanbovat druhé lidi, které často ani osobně neznáme, není dobrý způsob spolužití, nedozráli jsme. Pak jen ventilujeme potlačený hněv, který jsme v dětství nikdy nesměli vyjádřit. Zahanbujeme druhé, protože i nám bylo vštěpováno, že bychom se měli stydět. Chceme druhého ponížit, protože sami jsme byli vždycky ponižováni za cokoliv, co naše dětské autority považovaly za nevhodné. I nám bylo dáváno najevo, že být jiný znamená být špatný.
Vystoupit z tohoto začarovaného kruhu je možné. Musíme ale začít u sebe. Tedy přestat útočit, když máme chuť zraňovat. A položit si otázku: Proč vlastně cítím potřebu to napsat? Pomůže to něčemu? Nebo jen opakuju vzorec, který i mně kdysi ubližoval?
