Lekce od prezidenta Pavla. Českým mužům ale žena v závislé roli vyhovuje

Navrhované finanční zajištění první dámy vzbudilo velké emoce. Mnozí kritici vnímají schválení příspěvku pro ženu prezidenta jako projev určité privilegovanosti politiků. Ve skutečnosti jde ze strany prezidenta Petra Pavla o gesto, které má symbolický význam. Namísto diskuse, kterou jeho slova mohla rozpoutat, ale opět končíme u rozhněvaných výkřiků, která často zřejmě pramení jen ze závisti a jednoduchých stereotypů o tom, že „ti nahoře“ se o sebe umí postarat za každých okolností.

Prezident Pavel na rozhořčení veřejnosti reagoval tím, že vysvětlil, oč mu vlastně jde. Nikoliv o další plat pro jeho ženu, ale o spravedlivější rozdělení jeho odměn. Samozřejmě, že by mohl zasednout k internetovému bankovnictví a přeposlat své ženě určitou část svého platu a nemusel s tím obtěžovat veřejnost. Jenže, bylo by to důstojné? Právě zviditelnění a ocenění práce Evy Pavlové v roli první dámy je smyslem jeho požadavku. Je omylem domnívat se, že mu původně šlo o něco jiného a nyní se to snaží u veřejnosti žehlit. Nepřišel „s křížkem po funuse“, ani netahá „za záchrannou brzdu“. Jeho úmysl je od začátku stejný, stačí vnímat slova, která používá. Teprve potom v jeho vyjádření najdeme cosi hlubšího, co je vzkazem především pro české muže. Obávám se, že velká část z nich toho ale není vůbec schopna.

Manželka prezidenta je dosud neplacenou službou. Nesmírně podobnou té, kterou vykonávají zástupy dalších „neviditelných žen“. Zatímco muž buduje pracuje, postupuje po kariérním žebříčku, žena se většinou obětuje. Zůstává doma, protože přece bere méně (že by to bylo kvůli pay gap?), léta pečuje o děti, protože ženy jsou přeci rozené pečovatelky (jak na to kdo přišel?) a dělá zázemí svému muži (tvrdě osm hodin denně pracuje a živí rodinu, takže se to sluší). Rezignuje na vlastní kariérní posun, volný čas nebo další studium. A léta vykonává především neplacenou práci. A mnozí muži si stále myslí, že je to takto v pořádku.

Také manželka prezidenta přijala roli ženy, která svého muže především reprezentuje. Kromě toho pomáhá potřebným a upozorňuje na důležitá témata, třeba problém samoživitelek. Její vlastní kariéra i život šly stranou. Dělá „neviditelnou práci“ a nesmírně podceňovanou práci, za kterou jí nenáleží žádná odměna. Nechť obětuje pět let kariéře svého muže a stane se na něm plně závislou, jako to ženy přece dělají (a rády) od pradávna! Že jí do důchodu oněch pět let jaksi bude chybět a bude nucena požádat svého manžela, aby jí milostivě posílal peníze ze svého na zdravotní a sociální pojištění je přece v pořádku. Ženy závislé na mužích jsou normou, kterou nehodláme měnit.

Prezident Pavel se pokusil „neviditelnou práci“ své ženy zviditelnit, a to velmi výrazně. Řekl, že i její práce má být spravedlivě odměňována. Upozornil na to, že není v pořádku, když jsou ženy závislé na mužích a obětují svůj život jejich kariérám. Své gesto nepochybně myslel jako inspiraci pro širší společenskou debatu o roli žen nejen v rodině, ale i v politickém a veřejném životě.

Ženy, které společnost staví do role těch, které slouží mužům, na to dlouhodobě doplácí. Opouští své sny, své kariérní cesty a rezignují na vlastní rozvoj i samostatnost. Pokud se nějaké ženě podaří z této škatulky vymanit a nenaplňuje tradiční očekávání, bývá označována za „kariéristku“ nebo „sobce“. Když si nepořídí děti nejpozději kolem třicítky, bývá považována za nezodpovědnou. Že ji pak v českém případě obvykle čekají dlouhá léta, kdy dělá zázemí nejen svým dětem, ale i svému muži, na kterém se díky tomu stává plně závislou, nikdo neřeší. Mnoho takových žen je i v 21. století doslova uvězněno v roli, která je nedůstojná a nespravedlivá. V případě, že z takového vztahu odejde nebo svého partnera ztratí, propadá se nezřídka do chudoby. Toto nastavení přitom neškodí jen ženám samotným, ale i celé společnosti. Jednoduše proto, že plně nevyužíváme potenciál žen na pracovním trhu.

Slova Petra Pavla jsou výzvou české společnosti, aby začala přemýšlet jinak. Abychom přestali brát neplacenou práci žen jako samozřejmost. Abychom je přestali vnímat jako ty, které jsou vždycky na vedlejší koleji. Nesamostatné, neviditelné a od přirozenosti obětavé a pečující. Přesně do takové role je naše společnost stále staví. Potrvá zřejmě ještě dlouho, než si to především muži uvědomí a začnou jednat jinak. Díky Petru Pavlovi za první výkop.