Článek
Budoucí parlamentní volby se pomalu blíží a spolu s tím se množí i průzkumy voličských preferencí. Ve všech má dosud navrch ANO 2011, byť by podle nejnovějšího z nich strany současné koalice získaly 41 procent, což je více, než na kolik aktuálně dosáhne Babiš. Nicméně, jedna koaliční strana by ze sněmovny vypadla a následovala by tak sociální demokraty a komunisty, které tento osud potkal nedávno. Je jí KDU-ČSL, která setrvale přichází o hlasy svých příznivců. V posledním výzkumu se strana propadla na pouhá tři procenta, což by příští rok na podzim znamenalo jasný „padák“ ze sněmovny.
Všechno zvládnete, ale samy
Je zřejmé, že straně, která od počátku 90. let minulého století ve „velké“ politice nikdy nechyběla, dochází dech. Nemůže již spoléhat na staré a tradiční voliče, kteří jí svůj hlas hodí, ať už se děje cokoliv. Těm novým ale zjevně nemá co nabídnout. Prorodinná politika, která je jedním z úhelných kamenů jejich volebního programu je přitom tématem, ve kterém Česko stále zaostává a samo o sobě má velký potenciál, neboť veřejnost vnímá, že je třeba jej naléhavě řešit. Strana by důraz na ni mohla zúročit. Jenže to by nesměla lpět na tradicích, kterým náš současný životní styl už neodpovídá. A také by musela mít odvahu přestat se spoléhat jen na voliče z řad konzervativních katolických věřících. V těchto vodách totiž loví i jiná politická uskupení, kterým se těžce konkuruje. Stejnou chybu udělala v minulosti sociální demokracie, která lpěla na starších voličích a bála se přihlásit k novým tématům jako je genderová rovnost nebo sexuální rovnoprávnost, což jsou záležitosti, které moderní levicové strany obvykle řeší.
Lidovci se skutečně snaží přesvědčit veřejnost, že si umí představit i jinou rodinu, než tu zidealizovanou z doby romantismu na počátku 19. století. Otec jako výhradní živitel a hlava rodiny, oddaná žena, která s láskou pečuje o děti i domácnost a kupa usměvavých dětí. Dávají najevo, že to jde i jinak. Jenže zatím poněkud svérázně. Žena podle nich nemusí trávit dlouhá léta doma, ona přitom dokonce může pracovat! Alespoň to vyplývá z grafiky, kterou zveřejnili před týdnem. Matka s malým dítětem v náručí vaří a ještě přitom stíhá vyřizovat pracovní hovory. Patřičně se na to oblékla, a to do slušivého černého kostýmku. Grafiku doprovází nápis „Rodina i kariéra už nejsou tabu!“ Žena na obrázku ale zrovna šťastně nevypadá, čehož si straníci zřejmě nevšimli. Možná proto, že jsou na podobný výjev zvyklí z vlastního domova.
Problém je, že to, co se objevuje na obrázku, je ve skutečnosti pro mnoho žen traumatizující. Být dokonalou manželkou, matkou, hospodyňkou a ještě k tomu dělat kariéru je ve skutečnosti úkol, který si málokterá žena bere dobrovolně na svá bedra. Lze ho totiž dosáhnout jen na úkor svého spánku, zdraví, pocitu životní spokojenosti a někdy i za cenu vyhoření. Zkrátka, noční můra, kterou jim lidovecká grafika nechtěně zhmotnila. To, po čem mnohé ženy touží, je srovnání kroku s tím, jak to mají jejich vrstevnice v západních zemích. Možnost vybrat si délku rodičovské dovolené, mít dostupná předškolní zařízení, a to i pro děti s různými specifiky, možnost prostřídat se v péči o dítě s mužem a nebýt penalizována za mateřství kariérní stopkou a nižším platem.
Mluvit o tom
Mnohá témata přitom lidovci prosazují nebo pomohli prosadit. Sousedské hlídání, dětské skupiny, zkrácení rodičovské dovolené i zvýhodnění částečných úvazků. Jenže veškerou tuto snahu „zabili“ jednou grafikou, která se stála virální a veškerá snaha tak přišla vniveč. Pokud to ale myslí s prorodinnou politikou opravdu vážně, měli by to dát jednoznačně najevo.
Třeba tím, že za sebe nechají častěji mluvit ženy. Kupříkladu poslankyně Marie Jílková toto téma řeší dlouhodobě a s velkým nasazením. Navíc je schopna reflektovat, když se něco nepovede (třeba ona grafika), ale jako tvář KDU-ČSL je však vidět jen málokdy. Nebo tím, že bychom se dozvěděli, jak konkrétně to má nastaveno předseda strany Marián Jurečka. Má pět dětí a k tomu exponovanou politickou funkci. Co to znamená pro jeho ženu? Je odsouzena k tomu obětovat se pro manželovu kariéru a být zelenou vdovou kdesi na Přerovsku, nebo má šanci žít také svůj život? Jak se k tomu staví Jurečka sám a která opatření chce na základě osobní zkušenosti zakomponovat do stranického programu? Jaké je být otcem samoživitelem zase zjistil Marek Výborný poté, kdy mu zemřela manželka a matka jejich tří dětí. Jaké výzvy ho v té době potkaly? Jak je možné, že se mu nyní daří reálně kloubit péči o děti s funkcí ministra zemědělství? Zjistil, co by tuto roli usnadnilo i jiným rodičům? A co ostatní muži ve straně? Velí jim křesťanská láska dělit se v domácnosti o práci i péči o dítě s manželkou? Šli by na otcovskou dovolenou? Pokud ano, možná bychom se to mohli dozvědět. Mělo by to násobně větší váhu než sebelepší předvolební grafika.
V opačném případě bude další příběh ne nepodobný tomu, který žije ona žena z fotobanky zastávající na plakátu mnoho rolí zároveň. Až totiž lidovci po dalších volbách „vypadnou“ z parlamentu, budou se většinou muset vrátit ke svým původním profesím. Představuji si proto například Mariána Jurečku, jak si coby statkář v Rokytnici u Přerova vozí ve svém traktoru notebook, na kterém ve volných chvilkách reviduje politický program, tvoří předvolební grafiku nebo si pročítá sliby konkurence. Marek Výborný jistě k podobným událostem využije velkou přestávku ve škole v Heřmanově Městci, kam se po volbách vrátí jako učitel dějepisu. Snad to všechno zvládnou v klidu a nebudou mít pocit, že šidí svou práci, politickou stranu nebo dokonce potomky.
