Maminka na nákupu, kočárek před obchodem. Únos, který to definitivně změnil

Zaparkování kočárku s malým dítětem bylo v době socialismu a krátce po revoluci zcela běžnou praxí. Maminky si ulevily tak, že měly volné ruce a mohly v klidu nakupovat. Navíc, mnoho obchodů vůbec nebylo na manipulaci s dětským vozítkem uzpůsobeno. A nedělo se tak jen na maloměstech před malými obchůdky, ale prakticky kdekoliv. Dlouhé řady kočárků byly běžně k vidění třeba i před kdysi nejslavnějším pražským obchodním domem Kotva. Když se některé z dětí rozplakalo, ochotně přistoupili kolemjdoucí, kteří se jej pokoušeli utišit.

Mnohé starší ženy na tuto praxi vzpomínají s láskou. Informace o únosech se tehdy do médií nedostaly, proto s jistotou nevíme, zda k nim za socialismu docházelo, či nikoliv. Vzpomínky na tuto dobu tak mohou vyvolávat iluzi, že svět byl tehdy mnohem bezpečnějším místem než dnes.

Pátek 6. září 1991 zavedenou praxi maminek malých dětí definitivně změnil. Žena z Hradce Králové ten den zaparkovala svůj kočárek před obchodem s lahůdkami na Ulrichově náměstí a rychle odběhla na nákup. Když s ním následně vyšla ven, čekal ji šok. Kočárek s tehdy šestitýdenním Tadeáškem zmizel. Na křik zoufalé matky reagovali lidé, kteří se ji nejprve snažili přesvědčit, že kočárek určitě zaparkovala jinde, nebo dítě odvezl jiný člen jejich rodiny. Pochopit, že novorozence někdo mohl skutečně na „tak bezpečném“ místě unést, chvíli trvalo. Vždyť nic podobného se nikdy nestalo! V sousedství lahůdkářství tehdy sídlila policejní stanice, a tak už minuty po nahlášení ztráty dítěte byli policisté na místě.

Rozjela se obrovská pátrací akce. Lidé byli skrze všechna média informována o tom, že se v Hradci Králové ztratil kojenec a byli vyzváni, aby bedlivě sledovali, zda někde neuvidí odložený kočárek či ženu s dítětem, která se jim bude zdát podezřelá. Zprávy doplňoval i popis malého dítěte, po kterém policie v počtu 150 lidí intenzivně pátrala. Přesto, že vyšetřovatelé dostávali v průměru kolem patnácti hlášení denně od lidí, k nalezení dítěte to nevedlo.

Těsně porevoluční období bylo specifické v tom, že veřejnost zcela bez předsudků dopřávala sluchu různým senzibilům, kteří díky svým nadpřirozeným schopnostem měli dokázat najít ztracené a unesené osoby. Není tak divu, že policii se tehdy přihlásily na čtyři stovky takových lidí, a to nejen z Československa, ale i ze zahraničí. K vypátrání ztraceného novorozence to však nevedlo.

Až téměř měsíc od osudného pátku chrudimská matrikářka Jana Andrýsková pojala podezření, že jeden z rodných listů, který jí přinesla třiadvacetiletá žena, je falešný. Dokument byl podivně přeškrtaný a přepsaný, proto jí sdělila, že dokument není možné považovat za právoplatný. Vyzvala ji, aby požádala o znovuvydání listiny v údajném místě porodu chlapce, kterého chtěla nechat zapsat do matriky chrudimských obyvatel. Na příští schůzku dorazil manžel „matky“ dítěte se stejným dokumentem, který byl znovu upraven. V tu chvíli už matrikářka neváhala. Tušila, že žena těhotenství jen předstírala a dítě ve skutečnosti není její. Sdělila muži své podezření a vydala se s překvapeným a nic netušícím mužem do místa jejich společného bydliště. „Muž pak s manželkou dlouho mluvil a nakonec ji přesvědčil, aby společně i s dítětem odjeli na policii. A tím pro mě celý případ skončil,“ uvedla před časem Andrýsková. 25. den od únosu se tak malý Tadeášek vrátil zpět rodičům.

V kontaktu s rodinou je matrikářka dosud. Co je dnes se ženou, která tehdy pracovala jako zdravotní sestrou, neví. Odstěhovala se už před delší dobou z Chrudimi. „Byla to vlastně nešťastná žena, která toužila po dítěti, které pravděpodobně sama nemohla mít,“ uvedla Andrýsková.

O malého Tadeáška se samozvaná matka prý vzorně starala, žádnou úhonu tedy během téměř měsíčního pobytu u únoskyně neutrpěl. „Jako se nedá říct, jak mi bylo hrozně, když jsem ho neměla, tak se nedá říct, jak mi je teď krásně, když ho mám,“ řekla v den nálezu dítěte skutečná matka dítěte před televizními kamerami.

Dnes 32letý Tadeáš je dnes manažerem v jedné nadnárodní firmě v Praze. „Čím od toho utekla delší doba, tím mne to provází míň a míň. Občas mi někdo řekne: ‚Jo, to jsi ty. Ten, co ho unesli,‘“ sdělil před několika lety České televizi mladý muž, o jehož osud mělo v době, kdy byl novorozencem, celé tehdejší Československo.

Únos dítěte, který měl nakonec šťastný konec, ale navždy změnil chování rodičů malých dětí. Kočárky před obchody dnes už prakticky nikde nevidíme, a to i přesto, že některé obchody či restaurace dodnes umisťují na dveře samolepku s přeškrtnutým kočárkem. Pokud jsou za tím prostorové důvody nebo bezpečnost nakupujících, je to v pořádku.V opačném případě jde ale o diskriminaci mateřství či otcovství. K takovému závěru došel před časem veřejný ochránce práv.

Dětský kočárek ale dnes už ale naštěstí ani zdaleka není jediným způsobem přepravy malých dětí, včetně novorozenců. Maminky si tak většinou dokáží poradit i v kritických situacích, aniž by byla bezpečnost jejich dětí jakkoliv ohrožena.