Článek
Minulý týden strhla skupina Penta poslední ochrannou fólii ze zlatého pláště na průčelí budovy projektu Masaryčka. Ten vyrostl v sousedství stejnojmenného nádraží a emoce budí už od doby, kdy se tato megalomanská stavba začala plánovat. Veřejnou diskusi, do které by se zapojili Pražané a řekli k tomu své, ale za celou dobu nevyprovokoval. Co víc si může developer přát?!
Způsobí vám závrať
Pokud jste ještě neměli možnost tento projekt vidět, vězte, že „naživo“ se vám z něj zatočí hlava. To, co vám tuto závrať způsobí, je především mamutí velikost stavby. Na takové rozměry nejsme v Praze zvyklí. I sousedící nádraží vedle něj vypadá jako dětská stavebnice. Zaujmou vás nepochybně i odvážné křivky tohoto kolosu a ambiciózní zlatá, která by v pasažérech, kteří právě prvně přicestovali do matičky měst mohla vzbudit dojem, že Praha je vskutku zlatá loď…
Ty, kdo stavbu už viděli, většinou děsí i fascinuje zároveň. Zanedbané prostranství, které bylo dlouho útočištěm především pro bezdomovce, kteří se pohybovali v okolí nádraží, je rázem středem dění, kde to začíná bzučet jako v úlu. Jenže je taková stavba vhodná do historického centra města, které je zapsáno na seznamu UNESCO a ročně pro svou unikátní podobu přitáhne skoro šest milionů turistů?
Názory lidí na tento i další rozměry této neobvyklé stavby se výrazně liší a většinou jsou plné emocí.
„Takový kolos nemá v centru Prahy co dělat!“
„Odvážné a ambiciózní. Je skvělé, že se Praha rozvíjí a blíží západním metropolím!“
„Skutečně potřebujeme další kanceláře a obchody v centru? Co nám to přinese?“
„Konečně máme v Praze něco nepřehlédnutelného od světově věhlasného architekta!“
„Vždyť převyšuje historické centrum a brání ve výhledu na něj!“
„Konečně zmizelo to ošklivé a nevyužité okolí nádraží.“
To jsou jen některé výroky k projektu, jehož autorkou je již zemřelá britská architektka světového významu Zaha Hadid. Jenže ani jméno architekta není zárukou kvalitní a především veřejností přijaté architektury. Rozporuplné emoce, který projekt vzbudil, jsou podle mého názoru především důsledkem absence veřejné diskuse na téma budoucího rozvoje Prahy, nedostatek povědomí o architektuře a urbanismu a v neposlední řadě i svévolných kroků developera.
Jako se krájí salám
Máme jasno v tom, zda chceme centrum Prahy modernizovat tímto způsobem? Chceme, aby se výšková hladina budov v centru zvyšovala a tím se definitivně změnil ikonický pohled na historický střed města? Bereme vážně organizace jako je Klub Za starou Prahu či Národní památkový ústav a jejich stanoviska, nebo je máme považovat jen za „potížisty“, kteří jakýkoliv rozvoj města bojkotují? Mají být jeho součástí nové kanceláře, obchodní domy, nebo budeme stavět raději byty? Chceme, aby architektura respektovala stávající zástavbu a více využívala různé proluky, nebo chceme město rozšiřovat do nebývalých rozměrů, a zvyšovat tak náklady na budování infrastruktury kdesi v polích? Chceme dát developerům volnou ruku nebo požadujeme, aby bezezbytku respektovali platný územní plán? Nebo chceme o využití tak zásadních ploch jako je brownfield v centru města hlasovat v referendu? Diskuse, která by kultivovala veřejné mínění a v důsledku i ujasnila koncepci budoucího rozvoje města.
Když taková diskuse chybí, máme pocit, že ve město rostou budovy jako houby po dešti a my nemáme šanci se k tomu vyjádřit. Developer nemá snahu něco komukoliv prezentovat, a tak se stane, že se o něčem zásadním rozhodne „v utajení“. Tak, jako když v říjnu stavební úřad Prahy 1 rozhodnul o tom, že Masaryčka vzroste ještě o jedno patro. Kvůli vyhlídková terase s kavárnou tak budova nejen převýší okolní zástavbu, ale bude dokonce vyšší než 40 metrů, což byl limit, který developer na základě dřívější dohody nesměl překročit. Salámovou metodou, kdy si jednotlivé kroky rozkouskoval na etapy, se mu to ale bez problémů daří. Veřejná debata by nepochybně donutila developera i úřady informovat o rozhodnutích s předstihem a být tak transparentnější.
Masaryčka oděná do zlaté nám tak může do budoucna připomínat, že tento mamutí kolos je developerovou nejen vlajkovou, ale především zlatou lodí. Do maximálního vytěžení kdysi zapomenutého prostoru jsme mu nemluvili, protože diskutovat o veřejném prostoru a územním plánování nejsme příliš zvyklí a jelikož argumenty neziskovek a kulturních institucí a priori nebereme vážně a nepromýšlíme je. Odcizení, které pak můžeme ke svému městu cítit, je důsledkem našeho pasivního postoje.
