Článek
80. výročí oslavy osvobození Plzně americkou a belgickou armádou se letos vydařily. Přispěl k tomu dlouhý konvoj vojenských historických vozidel, skvělý doprovodný program a všudypřítomná veselá nálada v ulicích Plzně. Ta reálně připomínala euforii, kterou Plzeňané nejspíš prožívali v roce 1945. Návštěvníci nosili americké a belgické vlaječky, což neovlivnil ani současný vývoj v USA a krize, které tamní demokracie právě nyní čelí. Bylo zkrátka cítit, že Plzeňané jsou Američanům a Belgičanům, kteří je kdysi osvobodili, stále vděční.
Časová souhra
Byla to symbolická časová souhra. Zatímco Plzeň slavila vítězství nad agresorem a válečným zločincem Adolfem Hitlerem, v Praze přistálo letadlo s Volodymyrem Zelenským. Statečným prezidentem země, která byla před třemi lety napadena agresorem páchajícím válečné zločiny. Na ženách, dětech, seniorech i ukrajinských vojácích, kteří mu statečně vzdorují. Stejně jako Hitler se ale i on dopouští zločinů na duši vlastního národa, který podléhá nacionalismu, válečné ideologii a lživé propagandě.
Historická linka, která spojuje tyto dvě události je zřejmá. Tehdy, stejně jako dnes, vzdoruje demokratický svět imperiálnímu zájmu autoritářské či dokonce totalitní mocnosti. Ukazuje se zároveň, jak důležité je nejen zvítězit nad agresorem, ale také stát na straně demokracie.
Do Prahy nedošli
Západní armáda sice v roce 1945 osvobodila část Československa, ale z velkých měst šlo jen o Plzeň. A tak přesto, že povstalá Praha volala 5. května 1945 o pomoc a Američané mohli být už 7. května v metropoli, nevydali se tam. Vojenské velení, které po smrti prezidenta F. D. Roosewelta mělo značnou autonomii, především chtělo zabránit dalším ztrátám na životech ve svém vojsku a na návrh ruskému velení, že by došli „až k Vltavě“ nereagovalo pozitivně ani sovětské velení. Generál Patton, který osvobodil Plzeň, se tak osvobození některého z hlavních evropských měst nedočkal a své zklamání vyjádřil i Winston Churchill, který byl přesvědčen, že západní armáda by měla osvobodit jak Prahu, tak Berlín.
Kdyby k tomu došlo, Pražské povstání by si možná vyžádalo méně obětí – a možná by se i poválečné směřování Československa vyvíjelo jinak. Místo toho později padli Pražané i celé Československo do sféry vlivu Moskvy.
Dnes přijíždí Volodymyr Zelenskyj do země, která už ví, jaké následky mělo nechat osud demokracie naší části Evropy v rukou Stalina. Ukrajina si přeje být součástí demokratického světa nejen ve válečných časech, ale i po nich – a stejně jako tehdy je důležité nejen zvítězit nad agresorem, ale také pomoci při obnově. Je to výzva pro Západ: tentokrát tu šanci máme. A odpověď Západu je stejně důležitá jako tehdy: nejde jen o to porazit agresora, ale i pomoci vytvořit následný prostor pro svobodu a její udržení. Tentokrát můžeme být i my na straně těch, kteří se o to mohou přičinit.
Starat se hlavně o vlastní dvorek
V kontrastu s oslavami v Plzni a ochotou současného prezidenta i vlády pomáhat v budoucnu Ukrajině, je chmurné číst některé výroky českých občanů na internetu. Ty se objevuji v diskusích pod články o návštěvě Volodymyra Zelenského nebo na sociálních sítích. Mnoho lidí se přiklání ke lživým vyjádřením, které se objevují v řetězových e-mailech, na sociálních sítích nebo je šíří někteří politici. Bez skrupulí odmítají pomoc napadené zemi, vnímají válečné uprchlíky jako konkurenci nebo ty, kdo žijí na jejich úkor. Často věří ruské propagandě, která ukrajinské představitele obviňuje z fašismu nebo překrucuje historické události.
V souvislosti s oslavami v Plzni někdy tvrdí, že se nesmí mluvit o osvobozeni československého území Rudou armádou. To však nikdo nerozporuje. Naopak Plzeň a část západních Čech ale SSSR osvobozena nebyla, což bylo dlouho tabu. Větší část někdejšího Československa skutečně byla osvobozena sovětskou armádou, ale rozhodně to nebylo zadarmo. Bylo to za cenu budoucí ztráty demokracie, kterou země v meziválečném období nejen vybudovala, ale i udržela. Sovětský svaz se snažil v místech, která osvobodil od nacismu, udržet svou sféru vlivu.
Pokud současné Rusko titulujeme označeními jako je „říše zla“, pak to ale není proto, co se stalo v roce v roce 1945, ale proto, co dělá Putinův režim teď. Respekt k obětem před 80 lety a odpor k agresi 2022–2025 se přece nevylučují. Naopak, mají stejný původ a tím je úcta ke svobodě.
Vděčnost za pomoc před 80 lety nestačí. Důležité je také přetavit ji ve stejně silné gesto vůči těm, kdo jsou napadeni a trpí dnes. Stavět se na stranu agresivního režimu, který nemá s demokratickými hodnotami, na kterých stavíme, nic společného, je způsobem, jak pošpinit odkaz našich předků, i těch, kterým vděčíme za pomoc.
