Článek
Předesílám, že před listopadem 89 jsem byl vůči režimu v opozici, kvůli svým občanským aktivitám jsem si podřezal větev, na které jsem seděl, nebyl jsem členem KSČ, SSM, ROH, SČSP, mé jméno nelze objevit v seznamech spolupracovníků StB, takže mne nelze podezírat z chování, které současní jurodiví kádrováci označují jako kolaboraci s komunistickým režimem. Přesto mám za potřebné v předvečer osmdesátého výročí osvobození Československa vyjádřit názor, který nekoresponduje s oficiálním výkladem šířeným provládními propagandisty, mystifikátory a veřejnoprávními sdělovacími prostředky.
Blíží se výročí osvobození republiky a znovu, jak se už stalo od listopadu 89´ neblahou tradicí, se vzedmula vlna nenávisti vůči osvoboditelům. Přesněji vůči těm, kteří přišli z východu a bojovali, trpěli a umírali v uniformách Rudé armády. Je smutné, když se k přepisovačům historie připojil i vojenský historik Eduard Stehlík, v jehož zdánlivě korektních komentářích se skrývá snaha interpretovat historii tak, aby se zavděčil těm, kteří si z rusofobie udělali nejen politický, ale také životní program. Jako například prezident Pavel, za mediální kibice Votápek, otec a syn Kolářové, za vládní koalici premiér Fiala, Bartošek, Jakob, Farský, Benda, Němcová, Vystrčil a desítky další, v médiích celý zpravodajský tým ČT a ČRo, například neúnavná veteránka Bára Tachecí, která nám už tři roky nevykládá o ničem jiném než o ďábelském Putinovi a svatém Zelenském, atd.
Současní rusofobové ve snaze marginalizovat zásluhy Sovětského svazu na osvobození Československa a jeho hlavního města (které nejen nepopírala, ale také velmi oceňovala tehdejší exilová vláda včetně prezidenta Edvarda Beneše) přepisují historii s horlivostí konjunkturálních falšovatelů dějin, kterých si každý režim vygeneruje spoustu, aby svou dezinterpretací historie, na níž má zájem, legitimizovali právo na jeho vlastní existenci a ospravedlnili jeho negaci všeho dobrého z minulosti, pokud se nehodí k jeho sebeprezentaci coby režimu, s nímž teprve začaly národu a státu dobré časy. A tak je historie přepisována čile přepisována tak, aby adorovala vše, co má být z hlediska současného mainstreamu velebeno a zároveň aby byla hanopisem toho, co se prominentům současného režimu jeví jako zavrženíhodné.
Ostatně samotný termín ,,marxistický výklad dějin“, tradičně uváděný v autory kritizujícími předlistopadovou historiografii ve vztahu ke k osvobození Československa je absurdní a jejich autoři patrně netuší, kdy Karl Marx napsal ,,Kapitál“ a kdy se odehrála 2. světová válka. Marxistický výklad dějin je sice možný, ale jen tehdy, zabývá-li se událostmi, ke kterým došlo dříve než Marx opustil matčino lůno, stěží by však mohl vykládat události, k nimž mělo dojít až o sto let později. Pokud vím, ani Marx, ani Engels jasnovidci nebyli.
Marxistická historiografie je založena na historickém materialismu. Marxistické dějepisectví zaměřující se na zkoumání sociálních a hospodářských dějin přivedlo zájem historiků ke zkoumání do té doby opomíjených témat, například historie nižších společenských vrstev, dělnictva a skupin lidí stojících na okraji společnosti či ke srovnávacím studiím věnovaným revolucím. Vzhledem k rozdílným politickým podmínkám se marxistická historiografie vyvíjela v jednotlivých zemích a regionech v průběhu 20.století velmi odlišně, takže nelze všechny levicově smýšlející historiky házet do jednoho pytle. Kromě zemí tzv. reálného socialismu se marxistické zkoumání dějin a jejich výklad výrazně prosadilo také ve Spojeném království, v Indii a dalších zemích, ve kterých marxisté, potažmo komunisté nikdy neměli větší politický vliv. A to proto, že zbavena všeho balastu, např. náboženských představ, analyzovala a syntetizovala události naprosto věcně a vysvětlovala racionálně, směřujíc k meritu věci. Významný marxistický historiografický proud se překvapivě vytvořil v monarchii - ve Velké Británii. Mezi britské marxistické historiky se zařadili Christopher Hill, Edward P.Thomson, Byril Lionel R. James či Eric Hobsbawm, který stál u založení vlivného časopisu Past and Present.
Pětatřicet let po Vítězném listopadu (kdy se Havel vrátil z Hradu, kde prezident přijal všechny jeho návrhy, tak jak mu byly předloženy… nepřipomíná vám to jistou historickou událost?) nad objektivitou opět vládne subjektivismus, nad pravdou mystifikace, nad fakty domněnky, nad prostou a zaslouženou úctou k hrdinům despekt, aby osvobození mohlo být interpretováno povýtce sofickými výklady jako okupace. Mimochodem, našim blbečkům nedochází, že Rudá armáda se probíjela za ohromných lidských a materiálních obětí na území nepřítele, jímž byl také Protektorát – vždyť české země na tom nebyly tak strašně jako Polsko a ostatní nacisty okupované země. Protektorát Böhmen und Mahren byl organickou součástí Říše (z pohledu mnoha nacistů byl ,,srdcem Germánie“) s vlastní vládou, prezidentem, veřejnou správou, justicí, policií, a řadou výhod, jakých se dostávalo pouze spojencům Třetí říše Maďarsku, Slovensku, Chorvatsku, Litvě, Estonsku, Lotyšsku, atd. Zatímco všude kolem zuřila válka a svět krvácel, u nás se až do konce války natáčely filmové komedie, např. s Vlastou Burianem (které jsou dodnes součástí zlatého fondu československé kinematografie). Jinými slovy, vyčerpaní a nenávistí překypující rudoarmějci bojovali a umírali v zemi, kterou nutně museli vnímat jako nepřátelskou, vždyť prakticky až do posledních dnů války její průmysl a zemědělství pracovaly pro Němce a česká kotlina se stala poslední baštou Wehrmachtu a zbraní SS.
Z vojenského prostoru Böhmen vyrazily před osmdesáti lety jednotky SS potlačit Pražské povstání. V baště němectví, která zasáhla do života desítek tisíc českých obyvatel, se cvičil i syn kolaboranta Emanuela Moravce.
Německo 8. května 1945 sice podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, to ale neznamenalo, že všichni příslušníci wehrmachtu a zbraní SS odevzdali své zbraně. Do bojů proti německé armádě a jednotkám SS se tak zapojili jak čeští vlastenci a partyzáni, tak sovětští i američtí vojáci. Poslední výstřely druhé světové války v Evropě padly v Čechách u městečka Milín a osady Slivice během 11. a 12. května 1945. Tato poslední větší bitva v Evropě je známá také jako bitva u Slivice a odehrála se asi 6 km jihovýchodně od Příbrami.
Nepřerušení bojů se týkalo především části německé armádní skupiny Střed umístěné ve středních Čechách. Většina jejích jednotek padla do zajetí těsně po kapitulaci východně od Prahy, nicméně ještě před tím jim velitel skupiny polní maršál Ferdinand Schörner dal rozkaz, aby se probily na západ do amerického zajetí. Německé skupině velel SS-Gruppenführer generálporučík Karl Friedrich von Pückler-Burghauss, velitel zbraní SS v protektorátu, a ten si i v posledních dnech války tvrdě vynucoval kázeň a disciplínu nejen mezi esesáky, ale i německými vojáky.
Začátkem května 1945, kdy byl Adolf Hitler už po smrti a Velkoněmecké říši zbývaly poslední dny existence, se ve vojenském prostoru Böhmen zformoval bojový svaz Wallenstein, který měl být původně nasazen na frontě. Revoluce v Praze ale tento plán zhatila.
Německý státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava Karl Hermann Frank žádal, aby právě jednotky SS povstání krvavě potlačily. Části bojového útvaru Wallenstein se proto vydaly ve dvou směrech ku Praze – nejsevernější bod cvičiště u soutoku Vltavy a Sázavy byl od centra metropole vzdálený jen 22,5 kilometru. Dvě brigády SS, posílené o brigádu z bývalé ženijní školy SS na Hradištku, byly využity v rámci Kampfgruppe Wallenstein proti povstalé Praze. Bezpečnostní jednotky, tedy převážně jednotky městských posádek a cvičišť Wehrmachtu i SS, původně záloha armádní skupiny Střed, byly proti povstání nasazeny, ale neuspěly, nebo alespoň ne dlouhodobě. Proti povstání na mnoha místech zasahovaly i jednotky armádní skupiny Střed, stahující se postupně z fronty.
Skupina armád Střed byla na samém konci války vlastně posledním velkým nerozdrceným armádním tělesem. Sestávala ze 7. a 17. armády a z 1. a 4. tankové armády. Síla armádní skupiny je diskutabilní. Sověti po válce opakovaně uváděli, že se jednalo o milion mužů a koncem války zajali Sověti na území ČSR téměř 900 000 vojáků. Tanků a samohybných děl měli Němci v českém prostoru podle tabulkových stavů k dispozici kolem 2200. Dalších 50-90 000 vojáků mělo být v týlových jednotkách v protektorátu – v městských posádkách, na cvičištích apod. 7. armáda a část 4. tankové armády ze sestavy armádní skupiny Střed přešly na konci války včas do amerického zajetí, třebaže některé jednotky byly později Sovětům vydány. Na jižní Moravě se ale nacházela ještě 8. armáda z armádní skupiny Ostmark, umístěné převážně v Rakousku, a někteří ze zajatců v našem prostoru připadají na vrub i jí.
Úkolem armádní skupiny byla obrana českomoravského prostoru mezi Slezskem a Rakouskem. Sovětské údery nejprve armádní skupinu Střed míjely. Protektorát byl v danou dobu relativně klidným územím, kde fronta zdánlivě spala. Vojenské uskupení tvořily ,,zbytky“ (téměř milion mužů ve zbrani lze sotva pokládat za zbytky) armádní skupiny Střed wehrmachtu a také SS jednotky Wallenstein a 4. pluku pancéřových granátníků 2. pancéřové divize SS, to vše doprovázeno německými uprchlíky ze středních Čech. Ačkoliv v hranicích Prahy zemřelo na tři tisíce lidí a další stovky, spíše tisíce mimo českou metropoli, převládá názor, že povstání zbytečné nebylo. Hovoří pro to fakta. Přestože vůdce Adolf Hitler byl v té době již po smrti, německý plán stále operoval s tím, že skupina armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera, která se rozprostírala zejména na území Čech, se bude bránit zhruba až do 20. května. Časový harmonogram Rudé armády počítal s ukončením vojenských operací v Čechách a Praze také minimálně s 20. květnem.
Přitom se téměř milionová Schörnerova armáda měla z východu stahovat bojem přes celé české území směrem k Německu, což by samozřejmě přineslo obrovské ztráty na životech. A celá města srovnalo se zemí.
Právě v době, kdy se sovětské tankové jednotky dostaly do Prahy, tedy 9. května, Pückler-Burghaussovo uskupení dorazilo k demarkační linii mezi americkou a sovětskou sférou u Příbrami. Němci ale netušili, že Američané už den před tím začali všechny zajatce, kteří se dostali ze sovětské zóny do jejich, předávat Rudé armádě. V podvečer 9. května dokonce linii uzavřeli a odmítali přijímat kapitulaci jakékoliv německé jednotky.
Americká strana k tomuto kroku přistoupila jednak s ohledem na sovětský tlak, když Kreml požadoval předávání válečných zločinců, a také z praktických důvodů. V amerických okupačních zónách se začalo hromadit velké množství zajatců, ale i německého civilního obyvatelstva utíkajícího před Rudou armádou. To vše přinášelo stále větší problémy se zásobováním, spojenecká okupační vojska měla povinnost se o uprchlíky i zajatce postarat.
Jenže Američané potřebovali zásobovat především vlastní jednotky. Odmítli přijímat další tisíce německých zajatců, aby americké logistice ulehčili. Všem bylo jasné, že statisíce obklíčených nacistů měly zásoby jen na několik dní a že jim šlo jen o to uniknout před Rudou armádou do amerického zajetí. Pokud by však Pückler-Burghaussovi vojáci padli do sovětského zajetí, musela by se o ně postarat sovětská okupační správa. Pückler-Burghaussovi vyjednávači se přesto snažili Američany kontaktovat a domluvit podmínky kapitulace do jejich rukou. Mezitím se 10. května od Prahy a z východu do prostoru jihovýchodně od Příbrami přesunovaly i sovětské jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu Rudé armády.
Zástupci spojeneckých jednotek se 10. května sešli v Čimelicích, aby se domluvili na společném postupu proti stále početnému a bojeschopnému německému kontingentu. Němci na výzvu bezpodmínečné kapitulace nereagovali a chtěli se probít přes demarkační linii. Bylo tedy na Rudé armádě, aby Němce odzbrojila, stále se totiž nacházeli v její zóně. Němci se zakopali a využili i terénních překážek na linii Háje, Konětopy a Slivice, takže na sovětský útok byli dobře připraveni. Měli k dispozici tanky, samohybná děla, protitanková děla i velké množství těžkých kulometů.
Dopoledne 11. května opět zaútočili partyzáni z brigády Smrt fašismu a dobrovolníci z Příbrami a okolí, jenže byli odraženi s velkými ztrátami. Až pozdě odpoledne dorazily sovětské jednotky, které útok zahájily těžkým dělostřeleckým přepadem. Použily i proslavené kaťuše. Od Příbrami a Dobříše postupovali vojáci 2. ukrajinského frontu z 9. gardového tankového sboru generála M. V. Volkova a 2. gardového mechanizovaného sboru generála K. V. Sviridova.
Z východu od Kamýka nad Vltavou a Radětic útočil 25. gardový střelecký sbor 7. gardové armády generála M. S. Šumilova a od jihu po pravém křídle americké 4. tankové divize postupovaly jednotky 38. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády. Ve směru od Obor a Dolních Hbit pronikali vojáci od 4. ukrajinského frontu. Z Rožmitálska se do prostoru bojů dostal i 25. tankový sbor generála A. J. Fominycha, který se však zaměřil na jednotky Vlasovovy armády a do bojů s Němci vlastně nezasáhl.
Zuřivé boje trvaly několik hodin, Němci odrazili několik útočných vln a až zásah 2. gardového mechanizovaného sboru a 9. tankového sboru německý odpor zlomil. Pückler-Burghauss se stále, a to až do nočních hodin domníval, že Američané jej nechají ustoupit do své zóny, ovšem mýlil se. Proto kolem půl druhé ráno 12. května podepsal v Čimelicích kapitulaci, aby se později zastřelil.
Ovšem i potom se někteří esesáci odmítali vzdát, a tak poslední výstřely druhé světové války v Evropě zazněly kolem třetí hodiny ranní onoho 12. května 1945. Celkem padlo do zajetí na 6 tisíc německých vojáků a esesáků, v boji jich bylo zabito asi jeden tisíc. Na sovětské straně padlo asi 2 300 vojáků a Američané měli 1 120 padlých.
Co je ale podstatné a mimo diskuzi: bez ohledu na to, zda Sověti do Prahy dorazili v době povstání anebo až po jeho skončení, faktem je, že pokud by nevedli rychlou a pro nacisty zničující ofenzívu od Stalingradu až do středních Čech, kdyby nacisté neměli Rudou armádu v zádech a nesnažili se proto co nejrychleji ustoupit do americké zóny, pražské povstání by bylo utopeno v krvi a rudoarmějci by dobývali skvěle opevněné ruiny královského města, hájenou nejméně půl milionem ostřílených příslušníků SS a Wehrmachtu.
Ale navzdory patologickému pragocentrismu nešlo ,,jen“ Prahu, dokonce ani ,,pouze“ o Československo, ba ani o Evropu, protože ve hře bylo mnohem více – šlo o osud celého světa! Nebýt pekelného tempa Rudé armády, která se hnala z východu na západ jako parní válec a drtila nacisty tak, že němečtí jaderní fyzici a technici už nestačili dokončit vývoj atomové zbraně a ještě na poslední chvíli zvrátit vývoj války ve prospěch Říše jejím nasazením proti Spojencům. Dnešní fanatičtí a budiž popravdě konstatováno také nepříliš inteligentní rusofobové nedomýšlejí, že ti dnes kvůli Ukrajině nenávidění a opovrhovaní Rusové v pětačtyřicátem zachránili (v dějinách již poněkolikáté, příkladmo zmiňuji jejich porážku krymských Tatarů, kteří po staletí pustošili východní a střední Evropu a miliony lidí odvlekli do otroctví).
Kdyby Sověti na sebe nepoutali dvě třetiny nacistické vojenské mašinérie a kdyby se při ofenzívě na západ zdrželi o pár týdnů, západní spojenci by k pláži Omaha ani nedorazili, nikdo z nás by dnes tady nebyl a přinejmenším ve všech evropských metropolích by seděl nějaký říšský protektor a nad střechami vlály vlajky s haknkrajcem. Takže chce-li se kdokoli vyjadřovat k historii a zaujímat kategorická stanoviska k událostem, měl by se nejprve s historií seznámit a protože stejně důležitou jako fakty je jejich interpretace, měl by sejmout ideologické brýle z očí a vyčistit si hlavu od propagandistického hnoje, až potom se pokusit poctivě – pokud je poctivosti po pětatřiceti letech budování falešné demokracie schopen – interpretovat historické události tak jak se skutečně odehrály, padni komu padni. Žel, starý rezervista Stehlík, emeritní plukovník, o svou poctivost přišel už před časem cestou k funkcím, které se mu staly živobytím, a zaprodal svou duši historika ďáblu konformismu. Z jeho výkladu je zřejmé, jak moc se snaží zavděčit současné veskrze ideologické (a proto iracionální) vládě, která vše z toho mála co měla, vsadila na rusofobii. Ale co si počne, až se kyvadlo dějin zhoupne na opačnou stranu? Už předem ho lituji, spasit ho bude moci snad jen předčasný důchod. Co dodat? Snad vypustit sondu do sféry historiografie:
*
Interpretace dějin bývá výsadou vítězů,
historii pokaždé upraví si podle potřeby:
pravdu spoutají a lež vypustí z řetězu,
a kdo nesouhlasí dostane roubík do huby.
*
Až kyvadlo zhoupne se na druhou stranu
a z vítězů pro změnu stanou se poražení,
pak noví vítězové historii zasadí svou ránu,
plusy za mínusy a mínusy za plusy zamění.
*
Rusové párkrát už zachránili Evropu i svět,
přesto se od Západu vděku nikdy nedočkali,
Rus má být zlým primitivem už na pohled,
Západ potřebuje aby se Evropané Rusů báli.
*
Ekonomika bez zbrojení vždy míří do kytek,
ke zbrojení je však nutno vážný důvod mít,
proto nám sugerují že Rus je krutý dobytek,
jenž hodnou Evropu ohrožuje a chce zahubit.
*
A tak zbrojme bez limitů, lid vše zaplatí rád,
nesmí vadit že armáda je nenasytný Otesánek,
nelze dovolit aby z Rusa stal se náš kamarád!
Vždyť co by bylo kdyby lidé měli klidný spánek?
*
A tak zbrojme bez limitů, lid vše zaplatí rád,
nesmí vadit že armáda je nenasytný Otesánek,
nelze dovolit aby z Rusa stal se náš kamarád!
Vždyť co by bylo kdyby lidé měli klidný spánek?
*
My máme rozum, srdce je na správném místě,
víme kdo osvobodil republiku a co ho to stálo.
Kdoví ale zda přispěchal by na pomoc i příště,
když památku padlých hrdinů Česko poplivalo.
