Článek
Arcibiskup pražský Jan Graubner pozdě večer na Bílou sobotu odsloužil nejdůležitější bohoslužbu církevního roku. Během tzv. Velikonoční vigilie Slavnosti Zmrtvýchvstání věřící společně slaví Kristovo vzkříšení.
Mše probíhala v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě a věřící ji mohli sledovat i přes internet. Krátce po ní se na stránkách arcibiskupství objevil také celý text kázání. A z něj je zřejmé, že se arcibiskup znovu vrací k tématu žen – podobně jako při zádušní mši za kardinála Duku, kde mluvil o „zženštilosti“ společnosti a to v pejorativním smyslu slova.
Žena je matka
Tentokrát vychází z Evangelia sv. Jana, podle něhož byly prvními svědky prázdného hrobu ženy. Fakt, že se kazatel zaměřil právě na ně, na první pohled vzbuzuje pocit, že jde o zdůraznění jejich významu. A arcibiskup to tak podle všeho i zamýšlel. Ve skutečnosti se ale pro něj stal tento motiv východiskem pro potvrzení tradičního rozdělení rolí.
„V církvi dostávají kněžské poslání jen muži, protože to tak udělal už Kristus,“ říká Graubner a nepřipouští tak debatu o kněžství a jáhenství žen, kterou ale Vatikán uzavřel jen „prozatím“. A hned dodává: „To je poslání ženy-matky v církvi, vychovat církvi děti, i kněze, biskupy, i papeže!“ Žena je tak sice uznána jako první svědkyně zásadní události, ale její role je vzápětí zúžena na roli matky a vychovatelky budoucích mužských autorit.
Přitom Evangelium sv. Jana, ze kterého se četlo při velikonoční vigilii, konkrétně zmiňuje Máří Magdalenu jako první svědkyni (v jiných evangeliích se objevují ještě další ženy). Ta je v biblickém textu představena jako učednice a nositelka zásadní zprávy o vzkříšení. Pozdější tradice ji sice někdy mylně spojovala s hříšnicí, evangelia to ale neuvádějí. Především se ale nikde nemluví o jejím mateřství. Přesto i tento příběh arcibiskup použil jako oporu pro tvrzení, že hlavním posláním ženy v církvi je - být matkou.
Autorita ne, odpovědnost ano
Graubner jde ještě dál: „Ženy, hlásejte evangelium svým mužům! … umíte rozvinout skvělou diplomacii.“ V této formulaci se žena neobjevuje jako rovnocenný partner, ale jako někdo, kdo má muže nenápadně ovlivňovat – nikoli s ním vést otevřený dialog, ale „pracovat na něm“ ze zákulisí.
Takový obraz je nejen stereotypní, ale i asymetrický: muž zůstává nositelem autority, žena má působit jen nepřímo a skrytě.
A tím to nekončí. „Pokles věřících… je zapříčiněn i zanedbáním náboženské výchovy ze strany rodičů,“ zaznívá v kázání. V kontextu předchozího důrazu na roli ženy jako hlavní nositelky víry v rodině to může vyznívat tak, že když víra slábne, někde musely selhat ženy.
Vzniká tak uzavřený kruh. Ženy jsou oceňovány jako první hlasatelky víry – z toho ale neplyne žádná autorita, nýbrž jen odpovědnost. Konkrétně za to, zda víra přežije či nikoliv.
Jediný výklad velikonočního příběhu
Velikonoční příběh přitom nabízí jiný obraz: žena, která není definována mateřstvím ani zákulisní rolí, ale tím, že vidí, rozumí a jako první přináší zásadní zprávu. Právě tento moment však v Graubnerově výkladu nezazněl.
Ve výsledku tak kázání nepřináší nové čtení starého příběhu, ale spíše jeho využití k potvrzení starého pořádku: ženy mají víru předávat, nést a udržovat – ale nikoli ji spoluutvářet jako rovnocenné autority s vlastní zkušeností. Jejich uznání tak v Graubnerově pojetí končí přesně tam, kde začíná moc.
