Zženštilá kultura aneb Katolické církvi nejvíce ubližují někteří její představitelé

Arcibiskup Graubner zneužil zádušní mši za kardinála Duku k útoku na kulturu, na inkluzivní křesťany, na ženy i na muže. „Pan kardinál byl výraznou osobností. Syn vojáka, který měl rád lidi v uniformě, a dominikán s dobrou formací, muž s povahou cholerika, bojovník za pravdu a svobodu byl v současné zženštilé kultuře jasně rozeznatelný.“ Ponechám stranou, že arcibiskupovo kázání je zcela exegeticky slabé a biblickému textu se takřka nevěnuje. Ponechám stranou i to, že je naprosto nevhodné zneužít kázání k vyřizování si účtů s názorovými oponenty i při běžných bohoslužbách, natož při tak citlivé, jako je zádušní mše. Budu se věnovat jeho útokům a důvodu, proč k nim dochází.

Použít výraz „zženštilý“ jako urážku je nejen v dnešní době skutečně za hranou. Co je na ženskosti špatného? Nebo, pokud přistoupíme na Graubnerovo myšlení, co je špatného na žensky typizovaných vlastnostech? Co je špatného na tom, když je muž jemný, něžný, soucitný, milosrdný, laskavý nebo dokáže ustoupit? Odpověď je jasná. Nic!

Jenže mně se nechce na toto myšlení přistoupit. Neexistuje totiž nic jako typicky mužská či typicky ženská vlastnost. Síla, rozhodnost, pevnost, disciplína, sebeovládání, rozumnost a stejně tak touha pečovat, něha, laskavost, jemnost, empatie i emotivnost jsou typické pro obě pohlaví. Co tím výrokem o zženštilé kultuře chtěl arcibiskup vlastně říct? Chtěl snad urazit muže v naší společnosti tím, že jim řekl, že se chovají jako ženy? Ano, chtěl. A zároveň tím řekl, že ženskost je něco, čeho si absolutně neváží. Škoda, že si evangelia nepřečetl pořádně, protože by se v nich dozvěděl, že zatímco Ježíšovi učedníci byli po zatčení svého mistra ze strachu zalezlí, ženy ho doprovázely až ke kříži, byly u jeho pohřbu a třetí den ráno ho potkaly vzkříšeného u prázdného hrobu. Křesťanství vzniklo díky ženské odvaze! Církev stále existuje jen díky obrovské víře a odvaze žen.

Na druhou stranu bych se nebál dát zženštilosti nový význam. Pokud, pánové, chodíte do práce a do toho třeba ještě studujete, staráte se o domácnost, pečujete o děti a mnohdy i o své staré rodiče a jste ještě společensky aktivní (máte nějakou službu v církvi nebo jste dobrovolníkem v neziskové organizaci), tak ano, jste zženštilí, protože toto ženy hravě zvládají. V takovém případě se nejedná o nadávku, ale vyznamenání. Kéž bych dokázal to, co mnohé ženy!

„Mluvit o pravdách, které nejsou populární, jako že jediným Spasitelem je Kristus Ježíš a v nikom jiném není spásy, je pro některé nepřijatelné. Inkluzivní mentalitě, která se nechce nikoho dotknout, se to zdá neuvěřitelně tvrdé, protože více akcentuje blahobyt, příjemnost a pohodlí. Pokud ale někdo přijme skutečnost, že jediným Spasitelem je Ježíš, a plnost zjevení a přítomnost Krista se uskutečňuje v katolické církvi, zahoří evangelizačním ohněm, nasadí se pro to, aby lidé kolem něj poznali Ježíše a jeho tajemství vykoupení.“

Dialog mezi exkluzivismem a inkluzivismem je starý jako církev sama. O co jde: Exkluzivní křesťané zjednodušeně řečeno tvrdí, že do nebe půjdou pouze ti, co vědomě vyznávají Ježíše Krista jako Božího Syna a toto své vyznání praktikují v jediné pravé církvi. S tím samozřejmě souvisí i praxe určování toho, kdo správně vyznává Krista a která církev je ta správná. To s sebou nese i určování toho, kdo do nebe jednoznačně nepatří. Inkluzivní křesťané naproti tomu říkají, že skutečně se lze do nebe dostat pouze skrze Krista, ale připouštějí, že Boží milost může působit a zachránit i lidi mimo „jedinou správnou“ církev (např. v jiných náboženstvích), kteří žijí podle svého svědomí, i když Krista výslovně nepoznali. Stačí, že žijí podle jeho zákona lásky k bližnímu. Ten, kdo určuje, kdo půjde do nebe a kdo ne, je Kristus sám. Ne církev.

V Bibli najdete bezesporu oba přístupy. A církevní otcové, kteří sestavovali biblický kánon, oba přístupy v Bibli zanechali schválně kvůli zachování jejich vzájemného dialogu. Z výše zmíněného citátu z Graubnerovy homilie ovšem vyplývá, že dialog není potřeba. Graubner se inkluzivnímu přístupu posmívá a jedinou cestou do nebe je přijetí skutečnosti, že spasitelem je Kristus, kterého reprezentuje katolická církev – a nikdy jinak. Všichni ostatní – protestanti, Židé, muslimové, další lidé rozmanitých vyznání – máte smůlu. To církev určí Bohu, kdo do jeho nebe patří a kdo ne.

Ještě jednou bych se rád zastavil u „zženštilé kultury“. Spočívá v zastávání se slabých, v navracení důstojnosti těm, kteří jsou na okraji společnosti? Nebo je zženštilá, protože mají ženy díky Bohu mnohem větší prostor ve veřejném životě? Nebo v tom, že je v současnosti sexuální a sexualizované násilí společensky nepřijatelné? Nebo co arcibiskupovi vlastně vadí? Že jsou muži a ženy mnohem více partnery a že se o své role a povinnosti mnohem více dělí, než jak tomu bylo v minulosti? Že se ženy realizují ve svých profesích a muži se mnohem více věnují svým dětem, než se jim věnovali jejich vlastní otcové?

A jestli ano, tak proč? V čem je to proti Božímu zákonu? V čem je to proti Kristu? V ničem. Naopak!

Proč arcibiskup Graubner útočí a proč tak jednal mnohokrát i kardinál Duka (nechť odpočívá v pokoji)? Domnívám se, že za útoky je utkvělá a falešná představa určité části katolické církve, že všichni okolo – média, ostatní církve, česká necírkevní společnost, queer a gender ideologie – nemají jiný cíl než katolickou církev zdiskreditovat, pošpinit, nejlépe zničit, a proto je potřeba se bránit. Zřejmě se těžko přijímá fakt, který jsme v Českobratrské církvi evangelické (a domnívám se, že i v jiných církvích) dávno přijali, totiž že jsme médiím, ostatním církvím a celé české necírkevní společnosti úplně lhostejní. Spíše ukradení. Tito jmenovaní se o katolickou církev zajímali pouze ve čtyřech případech. Za prvé, když vyplavaly na povrch skandály sexuálního zneužívání kněžími. Za druhé, když se řešily církevní restituce. Za třetí, když kardinál Duka, arcibiskup Graubner a jim podobní na veřejnosti prohlásili něco neuvěřitelně pohoršujícího. Za čtvrté, když Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Zbigniew Czendlik, Benedikt Mohelník nebo Tomáš Petráček naopak na veřejnosti řekli něco normálního, lidského, laskavého, kristovského.

Pravdou je, že katolické církvi v ČR nejvíce ubližují někteří její představitelé tím, že velmi často útočí na druhé, ponižují ty, kteří jsou na okraji společnosti, zlehčují utrpení přeživších sexuálních útoků, vylučují mnohé z Božího království.

To, co doposud. Modlit se. Ozývat se – vážně i nevážně. Nenechat si to líbit. Následovat dobré příklady. Povzbuzovat se. Aktivně se zapojit, aby se poměry změnily. Dejžto PánBůh!