Článek
PRVNÍ ČTENÍ: Genesis 2,15-7;3,1-7
2
15 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. 16 A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. 17 Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
3
1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ 2 Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. 3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ 4 Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. 5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. 7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
DRUHÉ ČTENÍ: Matouš 4,1-11
1 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. 3 Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ 4 On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ 5 Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu 6 a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ 7 Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“ 8 Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu 9 a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ 10 Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ 11 V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
KÁZÁNÍ
My lidé máme jeden úžasný dar od Boha, či evoluční výhodu. Obojí je platné. Máme schopnost navzájem si předávat myšlenky pomocí artikulované řeči. Ostatní tvorové také komunikují, ale neartikulovaně. Nemají možnost se vyjádřit zcela přesně. My máme možnost přesně vyjádřit své myšlenky a pomocí slov je předat druhým lidem. Příkladem nám je samotná tato situace. Pomocí slov vám sděluji své myšlenky a vy jim rozumíte. Rozumíte, co píši. To je účel komunikace – abychom se navzájem chápali a aby nedocházelo k nedorozuměním, případně konfliktům.
Bohužel ale člověk tuto dovednost neumí k jejímu účelu používat. Příklad, který je zřejmě všem známý: nedělní oběd. Tazatel z kuchyně se ptá: „Kolik si dáš knedlíků?“ Jasně formulovaná otázka, jejímž prostřednictvím chce tazatel zjistit, kolik kusů tohoto typicky českého jídla, podávaného nejčastěji s omáčkou a masem, strávník sní. Tázaný má prakticky dvě možnosti. Zaprvé: s poděkováním jídlo odmítnout, což se mnohdy střetává se společenskou vhodností – zvlášť pokud se jedná o oběd u babičky. Zadruhé: řekne počet knedlíků: „Čtyři.“ A někde po cestě, nebo v cílové destinaci, se informace o počtu knedlíků změní, protože v 98 % domácností tázanému na talíři přistane knedlíků pět. Jak je to možné? Důvodů může být více, ale většinu z nich spojuje nerespektování strávníkova přání. A bum – nedorozumění a malý konflikt je na světě.
My lidé totiž nepoužíváme řeč k jejímu primárnímu účelu – sdělit druhému své myšlenky či přijímat myšlenky druhého a předcházet tak nedorozuměním a konfliktům. Mnohdy naopak naše řeč vyvolá konflikt. Umíme lhát, umíme záměrně mlčet nebo říkat polopravdy a manipulovat tak, abychom dosáhli svého cíle na úkor druhého.
Umíme zneužívat řeč. Stejně jako had v příběhu o stvoření. Bůh říká lidem: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ A had se ptá Evy: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Těžko říct, kde se stalo z „z každého stromu zahrady smíš jíst“ ono „Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě“. Každopádně had svou otázkou zcela převrací Boží informaci. Manipulativní otázkou se snaží Evu zmást. Ta se nenechá. Had ale přitvrdí a Boha označí za lháře.
To není zas tak překvapivé. Překvapivé je to, co neudělají Eva s Adamem. Nepoužijí svůj dar řeči. Neřeknou hadovi jasné „ne“, protože důvěřují Bohu. Nebo nejdou za Bohem, aby si s ním vyříkali, jak to tedy je, když had něco povídal. „Jak to je, Bože? Zemřeme po snězení ovoce ze stromu poznání, nebo ne?“ Kdyby to udělali, Bůh by jim to vysvětlil a zde by Bible mohla skončit. Konec vyprávění. A to je velmi častý problém nás lidí. My Boha do svého procesu rozhodování nezveme. „Co si o tom, Bože, myslíš?“ Had zneužil svou řeč ke lhaní a manipulaci. Adam s Evou řeč pro změnu nepoužili. Mlčeli. Proč? Protože se nechali zlákat hadí lží, že po snězení zakázaného ovoce budou jako Bůh. Může se jednat o krizi identity. Nevíme, čí jsme. Nestačí nám být pouze člověkem – Božím stvořením. Chceme být víc.
Všechny dosud jmenované motivy se objevují i v příběhu Ježíšova pokušení na poušti. Ježíš je těsně po svém křtu. Od Boha se dozvídá, že je jeho milovaný Syn, kterého si vyvolil. Na poušti, zcela vyhladovělý, podstupuje zápas o svou vlastní identitu. Bojuje s ďábelskými pokušeními. A stejně jako v předchozím případě, i zde ďábel zneužívá řeč. Opět zpochybňuje Boha: „Jsi-li Syn Boží…“ Jak „jsi-li“? Vždyť teď Bůh řekl, že Ježíš je Boží Syn. „Jó? Tak to dokaž.“ Bůh stvořil svět slovem. Řekl „budiž světlo“ a bylo světlo. Máš hlad, tak proměň kameny v chleby a najez se. Jedno zneužití vede k druhému. Zneužij, Ježíši, svou božskou moc, aby ses najedl. Ukojil hlad. Můžeš takto ukojit hlad všech lidí na světě, pak tě budou poslouchat. S plným břichem se v Boha věří lépe.
A co udělá Ježíš? To, co Adam s Evou neudělali. Říká jasné „ne“ a odkáže na Boží slovo. Člověk není naživu jen díky jídlu, ale díky vztahu s Bohem, díky jejich komunikaci – Božímu slovu. No tak fajn. Zkusíme to jinak. „Jsi-li Syn Boží.“ Zde žádná inovace. Ale ďábel vezme Ježíše na střechu chrámu a řekne mu, ať skočí dolů, „vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Ďábel opět zneužívá komunikaci, tentokrát biblickou, aby Ježíše zmanipuloval ke zneužití náboženské moci. Ďábel chce doslovným výkladem žalmu 91, který cituje, donutit Ježíše, aby on sám donutil Boha jednat. Manipulace na několika úrovních. A Ježíš oplácí ďáblovi stejnou mincí. Cituje Písmo, ale na rozdíl od ďábla správně: „Je psáno: nebudeš Boha pokoušet.“ Doslova provokovat.
Dobrá, do třetice všeho zlého. Ďábel vezme Ježíše na vysokou horu. Ukáže mu všechna království světa a zcela bez zábran stoprocentně zalže: „Toto všechno ti dám…“ To je jasná lež. Copak ďábel je majitel? Když už, tak Bůh je majitel. A k tomu ďábel přidá podmínku: „…padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Když nad tebou budu mít navrch. Když uděláš všechno, co mi na očích uvidíš. Když se mnou necháš zneužívat. Když já tě budu mít v moci, budeš mít v moci vše. Na to Ježíš odpoví, ale tentokrát dost ostře: „Jdi z cesty, satane!“, protože jediný, kdo nade mnou má navrch, je Bůh, ne ty ani nikdo jiný, pouze Bůh. Ježíš udělal to, co my se obvykle vůči babičce neodvážíme – vrátil mu ten talíř s pěti knedlíky. „Ty budeš, satane, respektovat mě, ne já tebe.“ (Teď doufám, že mě nepodezříváte, že připodobňuji babičky k satanovi :-D)
Satan chtěl Ježíše svou falešnou komunikací zmanipulovat, aby zneužil svou trojí moc – božskou, náboženskou a politickou. On tuto trojí moc měl, užíval ji, ale nezneužíval. Božskou moc použil třeba při rozmnožení chlebů, aby nasytil pětitisícový dav. Ovšem nerozmnožil chleby, aby tím lidem slíbil věčný materiální blahobyt a tím je mohl ovládat. Ježíš nebyl komunista. Užíval i svou náboženskou moc – uzdravoval, konal zázraky, ale ne proto, aby mu lidé zobali z ruky a on je mohl ovládat. Nebyl náboženský fanatik. A měl i politickou moc. Říkal svým učedníkům, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi, což zahrnuje i politiku. Ale Ježíš nebyl politik, přestože má jeho učení o lásce k bližnímu velký politický vliv.
Ježíš svým trojím „ne“ směrem k ďáblu nalezl svou identitu. Je Božím Synem a jako takový nebude zneužívat svou božskou, náboženskou a politickou moc. Naopak bude všemi prostředky, které má k dispozici, komunikovat s lidmi, aby jim řekl, že Bůh je nablízku, má je rád, zajímá se o jejich život a chce, aby žili co nejvíc upřímně, láskyplně, pomáhali si navzájem, respektovali se (i co se týče počtu knedlíků na talíři) atd.
Ježíš nalezl svou identitu – je Božím Synem s velkým S. Díky němu ale smíme nalézt a přijmout i naši vlastní identitu. My víme, čí jsme. Každý z vás je Božím synem s malým s. Každá z vás je Boží dcerou s malým d. To znamená, že ani my nebudeme zneužívat svou moc k manipulaci s druhými. Znamená to, že budeme s Bohem a druhými lidmi komunikovat s respektem a láskou. Znamená to, že nás bude zajímat Boží názor. Znamená to, že nad námi ďábel nemá navrch. Navrch nad námi má pouze Bůh, a nikdo jiný. A také to znamená, že patříme zcela neodmyslitelně k Bohu – ať si satan kecá, co chce. Jsme Boží děti - to je naše identita, kterou satan ani náhodou nedokáže změnit. Amen.
TŘETÍ ČTENÍ: Římanům 5,12-19
12 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. 13 Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. 14 Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. 15 S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. 16 A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. 17 Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. 18 A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. 19 Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.
