Článek
PRVNÍ ČTENÍ Skutky apoštolů 2,14a.22-32:
Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je:
Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. David o něm praví: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.‘ Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti, a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit.
DRUHÉ ČTENÍ Jan 20,19-29:
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
KÁZÁNÍ
Prosím, kdo se někdy ocitl v podobné situaci? Mně se to stává minimálně jednou za týden. Proč je zde toto video? Protože dnes budeme trochu filozofovat.
V 17. století se objevil filozofický směr zvaný empirismus, který reprezentoval anglický filozof John Locke. Ten tvrdil, že člověk se rodí jako tabula rasa – čistý, nepopsaný list papíru –, který se popíše poznáváním světa pomocí smyslů, díky kterým máme přímou zkušenost se světem kolem nás. No ale jak jsme viděli ve videu, na smysly se v našem poznávání nelze úplně spolehnout. Byl to zdravý člověk, a přesto neviděl přímo před sebou kečup na stole. Učedníci měli několik let Boha přímo před očima, ale neviděli ho, dokud se jim neodhalil přímo před jejich zraky.
Na empirismus a jeho limity upozornil jiný filozofický směr známý jako racionalismus, který reprezentoval René Descartes se svou větou „Myslím, tedy jsem“. Racionalismus tvrdí, že svět lidé poznávají čistě svým rozumem. Skvělá myšlenka. Skutečně bychom svět horko těžko poznávali, aniž bychom veškeré věci v něm pojmenovali, neroztřídili, nezměřili, nezvážili atd. Jenže to jaksi nemůžeme dělat bez našich smyslů a zkušeností. Nemluvě o tom, že naše myšlení je ovlivňováno dalšími vlivy, jako jsou například jazyk, kultura a tradice. Příkladem je jedna misijní nesnáz z dob minulých: když misionáři chtěli zvěstovat Beránka Božího Inuitům, tedy lidem, kteří beránka v životě neviděli, musel se z Beránka Božího stát tuleň Boží. Nebo zkuste vyprávět příběh Adama a Evy lidem, v jejichž kultuře je had vnímán velmi pozitivně. Nebudou příběh chápat. Představme si to obráceně, že by místo hada v tom příběhu figurovalo koťátko. Najednou by nám to nefungovalo.
I učedníci byli ovlivněni svou kulturou a jazykem při rozumovém zpracování své zkušenosti setkání s Ježíšem po jeho smrti. Termín vzkříšení byl vyhrazen pro budoucnost – nastane až na konci času. V to Židé Ježíšovy doby věřili. Jenže učedníkům se stala podivná událost. Tři dny po Ježíšově smrti a pohřbu se jim tento Ježíš objevil uprostřed obýváku, živý a se zraněními po ukřižování. Když přemýšleli, jak tuto událost pojmenovat, aby o ní mohli mluvit mezi sebou a s dalšími lidmi, použili slovo, které jim bylo nejbližší – vzkříšení. Termín, který znali, použili pro zcela novou událost. Tomáš šel ještě dál a na základě své zkušenosti prohlásil, že Ježíš je Bůh – jasně, kdo jiný má moc nad životem a smrtí.
Rozkol empirismu a racionalismu se snažil vyřešit tzv. kriticismus, jehož nejslavnější postavou je Immanuel Kant. Podle něj je k poznávání světa potřeba užívat obojího – naší zkušenosti, ale i našeho rozumu. Navíc podle Kanta nikdy nebudeme schopni plně poznat žádnou věc samu o sobě. Vždy bude prostor pro nevědomost, a tudíž pro víru. Když nám někdo bude vyprávět o tom, že si koupil červený šátek, tak pro pochopení jeho vyprávění musíme mít předem zkušenost s tím, co je to nákup – že se jedná o směnu zboží za protihodnotu – a musíme vědět, co je šátek a jak vypadá červená barva. A i tak nebudeme přesně znát šátek samotný.
Učedníci Ježíše znali. Tři roky s ním chodili po Judsku a Galileji. Pak s ním učinili zkušenost po jeho smrti a pohřbu. Setkávali se s ním, mluvili s ním, mohli si na něj sáhnout. Pro každého z nich byla tato zkušenost nesmírně důležitá. Zvláště je to patrné na Tomášovi: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ To byla situace všech učedníků. Kdyby se jim vzkříšený Ježíš neobjevil přímo před očima, tak jako kečup na stole se zjevil tomu pánovi ve videu, tak by neuvěřili, že Ježíš vstal z mrtvých, a nezpracovali by tuto zkušenost svým rozumem, aby ji mohli předat dál svým svědectvím, ve kterém je hodně prostoru pro víru. Boha rozhodně nelze plně poznat, byť ho Ježíš učedníkům přiblížil nejvíc, jak to jen bylo možné.
Skvělé, ale co s tím máme dělat my? My zkušenost se vzkříšeným Ježíšem nemáme. Tedy nevím, jak vy, ale já jsem vzkříšeného Ježíše neviděl. A jestli ano, neměl jsem šanci ho poznat, protože jsem s ním neměl zkušenost před ukřižováním, a to si troufám tvrdit, že nikdo z nás. Z čeho se rodí naše víra ve vzkříšení? Ze svědectví učedníků – jejich zkušenosti s Ježíšem, kterou pochopili svým způsobem. Jenže my věříme v jejich svědectví, které zpracovali evangelisté do evangelií a další autoři, především apoštol Pavel, v epištolách. A takto zpracovaná svědectví vykládaly zástupy věřících a předávaly své výklady z generace na generaci až do naší současnosti. Což je podle kritiků největší slabina naší víry. Nevychází z vlastní zkušenosti a její vlastní interpretace. Ale Ježíš říká, že je to její největší výhoda: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Přeloženo: Šťastný je ten, jehož vztah s Bohem není založen na empirických důkazech, ale na důvěře. Ony totiž mezilidské vztahy v běžném i mezinárodním měřítku jsou založené na důvěře, a tím pádem na blažené nevědomosti. Jako příklad nám může posloužit Bolívie. Byli jste někdo v Bolívii? Ne? Myslel jsem si to. Já jsem se o Bolívii poprvé dozvěděl od svého zeměpisáře. Dozvěděl jsem se od něj, že Bolívie má rozlohu 1 098 581 km². Také vím, že pan zeměpisář v Bolívii nikdy nebyl a její rozlohu sám neměřil, ale nikdy by mě kvůli tomu nenapadlo zpochybnit existenci Bolívie. Tudíž mu musím věřit, jelikož jsem sám v Bolívii také nebyl a rozlohu neměřil. Uvědomme si, kolik takových informací je založeno na důvěře. Pan učitel zeměpisu musel sám věřit, že tyto informace jsou pravdivé a vycházejí od Bolivijců samotných a od těch, kteří v Bolívii reálně byli a její rozlohu měřili.
Vztah Boha a člověka je také založen na důvěře, která má původ ve svědectví. Já věřím svědectví Tomáše, Marie Magdalény, Petra, Jana, Ondřeje, Jakuba, Filipa, Pavla a dalších, že se potkali se vzkříšeným Ježíšem, na vlastní oči ho viděli a na vlastní uši od něj slyšeli: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Amen.
TŘETÍ ČTENÍ 1. Petrova 1,3-9:
Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
