Článek
PRVNÍ ČTENÍ: Exodus 12,1-14
Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.
DRUHÉ ČTENÍ: Matouš 18,15-20
Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
KÁZÁNÍ
Začnu jedním smutným a nelehkým příběhem. Příběh je anonymní, nepopisuje jedny konkrétní lidi, ale popisuje zkušenost mnohých lidí, jejichž příběhy jsem buď četl, nebo je od některých slyšel. Všechny tyto příběhy mají velmi podobný průběh.
„S přítelkyní jsme oba vyrostli v jedné z protestantských církví. Byli jsme aktivní v mládeži, pomáhali jsme na táborech a měli jsme tam všechny své přátele. Když nám bylo něco přes dvacet, studovali jsme v jiném městě a z finančních i praktických důvodů jsme se rozhodli sdílet jeden podnájem. Plánovali jsme společnou budoucnost.
Brzy si nás ale předvolalo staršovstvo sboru. Bylo nám sděleno, že společné bydlení před svatbou je hřích, že otevíráme dveře ďáblovu pokušení a dáváme špatný příklad ostatním. Dostali jsme jasné ultimátum: buď se jeden z nás okamžitě odstěhuje, nebo se urychleně vezmeme, jinak bude následovat církevní kázeň. Nemohli jsme si dovolit platit dva nájmy a do svatby jsme se pod tlakem nutit nechtěli.
Následovala kázeň. Byl nám zakázán přístup k Večeři Páně a nesměli jsme vykonávat žádnou službu ve sboru. Když jsme situaci nezměnili, sbor o několik měsíců později odhlasoval naše vyloučení z církve. Nejhorší na tom nebylo toto rozhodnutí, ale to ticho, které následovalo. Lidé, se kterými jsme vyrůstali, se s námi přestali stýkat. Přišli jsme ze dne na den o všechny své společenské vztahy. Trvalo nám roky, než jsme se z tohoto pocitu zavržení vzpamatovali.“
Konec příběhu, ve kterém by se našly stovky lidí. Jejich příběhy bývají jak přes kopírák. Stejný modus operandi, dalo by se říct. Příčinou tohoto chování některých církevních společenství je mylný výklad Ježíšových slov, že když bratr hřeší, máš ho pokárat. Když tě neposlechne, máš si k tomu kárání přizvat pomocníky. Když ani to nepomůže, tak máš bratra předhodit celocírkevnímu soudu, a když ani to nepomůže, tak ho vyloučit jako toho nejšpinavějšího pohana. Z Ježíšova učení se stal nástroj kontroly sexuálního života, nástroj náboženské manipulace, nástroj, který vede k velké bolesti. A přitom záměr Ježíšových slov měl být zcela opačný.
Co svou radou Ježíš myslel? Na to musíme svou pozornost trochu rozšířit. Ježíšova slova o pokárání hřešícího bratra se vyskytují mezi zajímavými texty, které upřesňují, jak svou radu myslel. Předchází jim podobenství o ztracené ovci, ve kterém pastýř zanechá stádo 99 ovcí bez dozoru, aby šel najít tu jednu ztracenou ovečku, z jejíhož nalezení má obrovskou radost. Takovou radost má i Bůh z každého hříšníka, který činí pokání. Cílem je tedy radost a pomoc člověku. A následuje Petrova otázka, kolikrát má odpouštět? A Ježíš mu odpovídá absurdním číslem sedmdesátkrát sedmkrát – zkrátka hodněkrát, nepočítej to, Petře. A vypráví mu podobenství o služebníku, který dlužil králi nesplatitelnou částku, kterou mu král odpustil. A tento dlužník o chvilku později nemilosrdně vymáhal na svém dlužníkovi malou částku. Když se to král dozvěděl, tak se s nemilosrdným služebníkem nemazlil. Podobenství, které vybízí k následování Boha, který nám odpouští hříchy spáchané za celý náš život. Máme ho v této praxi odpouštění následovat, když nás žádají o odpuštění ti, co nám ublížili, protože jestli je na něco Bůh háklivý, tak je to nemilosrdné zacházení.
Takže z jedné strany hledání, pomoc a radost. Z druhé strany odpuštění a milosrdenství. Uprostřed Ježíšova rada o pokárání bratra mezi čtyřma očima (týká se to samozřejmě i sester), když to nepomůže, tak mezi šesti či osmi očima, když to nepomůže, tak ve společenství, a když ani to ne, tak je to jen mezi tím bratrem a Bohem. Pánu Bohu poručeno, jak se říká. Vyplývá mi z toho, že tedy cílem Ježíšovy rady má být pomoc tomu bratru či sestře ke změně k lepšímu, k přehodnocení praxe, která škodí jim nebo druhým. Cílem má být radost, ale také pochopení, protože během celého procesu se vede mnoho rozhovorů. Nikde Ježíš neříká, že já čtu situaci toho hřešícího bratra objektivně správně. Ono se totiž může v procesu ukázat, že mi chybělo hodně informací nebo pochopení. Dalším cílem má být odpuštění, ale hlavně milosrdenství.
Tudíž, jak na to? Zastavím se u slova bratr – když tvůj bratr zhřeší. Toto slovo napovídá, že vztah mezi tím, kdo dává zpětnou vazbu, a tím hříšníkem, má být velmi blízký a důvěrný. Když to uvedu na příkladu: přestože jsem farář a všichni jsme přece bratři a sestry v Kristu, tak si opravdu nemyslím, že jsem v pozici, že můžu ke komukoliv v kostele přijít a říct: „No, bratře, dlouho jsem vás v kostele neviděl, nechtěl byste se nad sebou zamyslet?“ Další neděli by nepřišel, tak bychom v pondělí v doprovodu pár presbyterů zvonili u něj doma. Kárná delegace. Nebo u vycházení z kostela po bohoslužbách. Podáváme si ruce, loučíme se a já bych pronesl: „Teda, sestro, je to vhodné oblečení do kostela? Příště lépe.“ Pak by prošla mladá rodina: „Teda, ty děti dneska vyrušovaly při těch bohoslužbách. Stavte se v týdnu za mnou na faru, já bych s vámi rád probral křesťanskou výchovu.“ Takto asi ne, že? Mezi tím, kdo dává zpětnou vazbu, a tím, kdo ji zřejmě aktuálně potřebuje, by měl být bližší vztah založený na důvěře.
Umím si představit, že může mít někdo problém s pitím. Pomalu to ničí jeho samotného, ale i jeho vztahy. A když se známe už nějakou dobu a máme dobrý vztah, umím si představit, že si spolu o tom promluvíme. Po nějaké době, když nenastane progres, si o tom popovídáme třeba v partě. Třeba se ta pomoc po čase vydaří. Někdy člověk jen potřebuje cítit podporu a potřebuje čas. Mimochodem, vzhledem k biblickým textům máme tendenci ke zkratkovitému jednání a máme pocit, že hříšník se musí napravit hned na lusknutí prstu ve chvíli, kdy jsem ho upozornil na hřích. Ale Ježíš mluví o procesu. Pokání je proces.
Někdy ovšem na konci procesu pokání není úspěch. V takovém případě si můžu říct: „Zkusil jsem pomoci, nepovedlo se a teď už je to jen mezi ním a Bohem.“ Proto Ježíš říká na konci kárného procesu, že nám ten člověk má být jako pohan nebo celník. U těchto dvou postav bych se také rád na chvilku zastavil. Jak se Ježíš v evangeliích chová k pohanům a celníkům? Zvěstuje jim Boží odpuštění, zvěstuje jim milosrdenství, jí s nimi u stolu, vyzdvihuje jejich víru, u římského setníka například. Nevyjadřuje souhlas s jejich životní praxí, ale nezatracuje je, nevyhání, neignoruje, mladí by řekli „nevyghostí je“. Naopak, ví, že jsou to lidé, kteří potřebují Boží odpuštění a milosrdenství ze všech nejvíc.
Proto dávají smysl i další Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Na první poslech nevíme, co s tím, ale to proto, že je tento verš nešikovně přeložený. To slovíčko odmítnete se doslova může přeložit jako svážete, ale ještě lépe zapletete nebo zašmodrcháte. A stejné je to u slova přijmete, což je doslova rozvážete, ale ještě lépe rozpletete, rozšmodrcháte. Když si představíme naše křivdy, naše konflikty, naše hříchy jako zauzlované / zašmodrchané provázky, tak když je necháme, tak zůstanou zašmodrchané. Když je naopak rozpleteme, třeba pochopením, vyslechnutím, respektem, odpuštěním nebo milosrdenstvím, tak budou rozpletené navěky. Tudíž Ježíšova výzva zní: „Amen, pravím vám, cokoli zašmodrcháte na zemi, bude zašmodrcháno v nebi, a cokoli rozpletete na zemi, bude rozpleteno v nebi.“ Jinými slovy, rozplétejte, co to dá! A k tomu Ježíš dodává: Naopak, „shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Shodneme-li se na něčem dobrém, když žádáme o usmíření nebo o porozumění, Bůh nám je dá. Bůh není ve společenství, kde panuje strach, mocenská nadvláda nad lidmi, sexuální kontrola a náboženská manipulace. Naopak, Boží přítomnost se nachází uprostřed i malé skupiny lidí, kteří se sešli v jeho jménu – ve jménu lásky, respektu, touhy pomáhat, chtějí rozšmodrchávat, chápat, nezatracovat a jsou otevřeni Božímu milosrdenství. Amen.
TŘETÍ ČTENÍ: Římanům 13,8-14:
Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.
