Článek
PRVNÍ ČTENÍ: Skutky apoštolů 2,1-12:
1 Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. 2 Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. 3 A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 4 všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 5 V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, 6 a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. 7 Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? 8 Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: 9 Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, 10 Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, 11 židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ 12 Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ 13 Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
DRUHÉ ČTENÍ: Jan 20,19-23
19 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ 20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21 Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ 22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
KÁZÁNÍ
Moc se omlouvám, ale když jsem poprvé v 18 letech četl dnešní příběh, jak Ježíš dechl na učedníky Ducha svatého, tak jsem si vzpomněl na jednu scénu ze své puberty, když jsem přišel v neděli ráno domů po sobotní párty a máma mi ve dveřích řekla: „Dýchni na mě.“ Dýchl jsem, ale byl ze mě cítit akorát tak špiritus, ale rozhodně ne sanctus. Možná se vám to stalo také, ať už z pozice teenagera, nebo rodiče. V tu dobu jsem vůbec nerozuměl tomu, proč Ježíš na učedníky dýchá Ducha svatého. Vnímal jsem to jako bizarní scénu. Přitom v češtině to dává i jazykový smysl – zřejmě byla slova dech a duch původně jedno slovo, což je nejkrásněji slyšet ve slově vzduch. V hebrejštině slovo ruah a v řečtině pneuma znamená dech, ducha i vzduch či vítr zároveň. A Hospodin vdechuje do Adama při stvoření ruah, ducha/dech života. Stejný ruah vdechuje i v Ezechielově údolí suchých kostí do mrtvol, které ožijí.
Ježíš při dýchnutí na učedníky tudíž nepředvádí jen nějaké dramatické náboženské gesto, ale vystupuje jako Bůh Stvořitel. Stejně jako Bůh Otec při prvním stvoření vdechl do člověka fyzický život, vzkříšený Kristus nyní vdechuje do svých ustrašených učedníků duchovní život. Tvoří z nich nové stvoření. Církev nevzniká jako lidská náboženská organizace, ale je stvořena „vdechnutím“ Božího Ducha samotným vzkříšeným Kristem každému jednotlivému učedníkovi. Což znamená, že ve chvíli, kdy jste se stali Ježíšovými učedníky (při křtu), do vás Ježíš vdechl Ducha svatého. Duch svatý je Bůh. Jinými slovy, každý a každá z vás jste Božím chrámem. Bůh sám je ve vás. Ve vašem dechu. Zkuste zavřít na chvilku oči. A soustřeďte se na svůj dech. Nádech, výdech. Proudí vámi Svatý Duch. Neznamená to, že jste Bůh, to ne, ale Bůh je ve vás. Neznamená to, že Svatého Ducha vlastníte. A neznamená to, že Svatý Duch nemůže působit i v lidech nepokřtěných. Duch svatý je svobodný jako vítr, který si vane, kam chce. Znamená to ovšem, že Bůh je ve vás a působí skrze vás.
Svatodušní svátky, jak je popisuje Jan, jsou intimní, tiché, za zavřenými dveřmi. Ducha s přáním pokoje předává Ježíš dechem přímo po vzkříšení z mrtvých. V prvním čtení jsme ale četli úplně jiný příběh. Zde se 50 dní po Velikonocích strhne veřejná dramatická performance, při které fičí vítr a objevuje se oheň z nebes. Přibíhají davy a nevěří vlastním uším, že slyší Galilejce mluvit jejich mateřskými jazyky.
A teď visí ve vzduchu otázka: Jak to tedy bylo? Který příběh je pravdivý a který ne? Nebo jsou oba příběhy pravdivé? Proč tedy učedníci dostali dar Ducha svatého dvakrát? Nebo jeden příběh lže? Kdepak. Oba příběhy jsou pravdivé. Respektive v církvi existuje dvojí tradice vyprávění o daru Ducha svatého, ale to neznamená, že učedníci dostali tento dar dvakrát. Stejně jako máme dvě vánoční tradice v Matoušově a Lukášově evangeliu. Každá se odehrává v trochu jiném historickém období, ale také to neznamená, že se Ježíš narodil dvakrát. Oba příběhy daru Ducha svatého jsou pravdivé ve svém smyslu. U Lukáše dar Ducha způsobuje, že apoštolové mluví ve své rodné řeči, ale cizinci jim rozumí ve své vlastní řeči. Duch svatý funguje jako překladač, aby se evangelium o Božím odpuštění skrze oběť a vzkříšení Ježíše Krista rozšířilo po celém světě. Aby každý člověk na světě, který tuto zvěst slyší, měl šanci Boží odpuštění bez jakýchkoliv bariér přijmout.
Úplně stejný smysl má ale i Janův příběh. Poté, co Ježíš na učedníky dýchne Ducha svatého, řekne: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tato věta se dá číst i jinak: „Komu budete zvěstovat odpuštění hříchů, tomu budou odpuštěny, komu nebudete zvěstovat odpuštění hříchů, tomu odpuštěny nebudou.“ Tudíž zvěstujte, co to jde, aby se zpráva o Božím odpuštění dostala opravdu ke každému člověku. Když to neuděláte vy, nikdo jiný to za vás neudělá. Tento úkol není dán církvi jako instituci, ale církvi jakožto lidem, kteří následují Krista. Každý je vyslán k tomu, aby zvěstoval Boží odpuštění. A zde pozor, nejedná se o moc neodpouštět, a tudíž moc rozhodovat o tom, kdo bude v nebi a kdo ne; rozhodovat o tom, kdo je dostatečně hoden přijmout Boží odpuštění, a kdo ne. V žádném případě. Každému má být zvěstováno Boží odpuštění a je na každém člověku, zda, kdy a kde ho přijme. Jak říká apoštol Pavel: „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“ Žádná národnostní nebo společenská překážka není překážkou k Božímu odpuštění, k Božímu Duchu.
O tom jsou svatodušní svátky neboli Letnice. Nejenže si připomínáme, jak učedníci kdysi dávno tak či onak dostali dar Ducha svatého. Ale připomínáme si také, že jsme ho dostali my. Připomínáme si, že Boží Duch je v nás, v našem dechu, v tom plameni, který nám hoří v srdci. Připomínáme si, že k nám neustále přichází ukřižovaný a vzkříšený Kristus (ukazuje své rány), dává nám svůj pokoj a oživuje nás svým Duchem, abychom nesli zprávu o Božím odpuštění tam, kde se právě nacházíme. Amen.
TŘETÍ ČTENÍ: 1. Korintským 12,3-13
3 Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet,“ a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém. 4 Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; 5 rozdílné služby, ale tentýž Pán; 6 a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. 7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. 8 Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, 9 někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, 10 někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. 11 To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. 12 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. 13 Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
