Článek
Ten výrok mě zklamal. Psychiatra Radkina Honzáka jsem do té doby považovala nejen za skvělého a uznávaného odborníka v oblasti psychiatrie, ale také za velmi empatického člověka. Když jsem však v upoutávce na podcast s marketingovým expertem Jakubem Horákem narazila na jeho tvrzení, že „Vynálezce ADHD přiznal na smrtelné posteli, že si půl příznaků vymyslel, aby prodávali ritalin. (…) Když já jsem se učil, existoval pouze jeden autista v Anglii. Dneska nepotkáte dítě, které by nebylo autista,“ byla jsem šokována.
Jde jednoznačně o tvrzení, které posiluje už poměrně zakořeněné předsudky o těchto diagnózách. Jak může respektovaný psychiatr vypustit tak zavádějící a poškozující výrok, obzvlášť když jde o děti? Je opravdu nutné přilévat olej do ohně v zemi, kde jsou ADHD a autismus často vnímány jako „výmluva“, místo aby se lidé o této diagnóze snažili dozvědět více a pokusili se ji pochopit? Neví snad Honzák o tom, že tyto diagnózy často doprovází úzkosti a deprese? Ty se objevují právě proto, že lidé s ADHD jsou od útlého dětství vnímáni a nálepkováni jako nedostateční, nevychovaní a navíc to omlouvají smyšleným onemocněním? Jejich rodiče jsou zase obviňováni z „laxní“ výchovy, a to i přesto, že ve skutečnosti péče o takové dítě vyžaduje mnohem více energie, trpělivosti a poučeného přístupu?
Pilulka všechno vyřeší
Část výroku, kde Honzák mluví o autismu a přiznává, že za jeho studijních let „existoval“ pouze jeden pacient, ukazuje jediné – od doby, kdy byl pan doktor student, uběhlo už spoustu vody. Druhá část, že „dneska nepotkáte dítě, které by nebylo autista“, je však nonsens a nefunguje ani jako nadsázka. Podobné výroky, byť jsou míněny ironicky, pomáhají šířit dezinformace a podrývají důvěru v odborníky. Vždy se najdou lidé, kterým ona ironie a snaha o hyperbolu unikne.
Představa, že rodiče usilují o diagnózu ADHD, aby dětem podávali léky, je absurdní. Ritalin a podobné léky mají vedlejší účinky, například sníženou chuť k jídlu, což je pro děti s ADHD – často už tak kvůli senzorickým potížím vybíravé v jídle – velmi nevýhodné. Některé léky dokonce mohou způsobit i depresivní nálady nebo halucinace, pokud malému pacientovi nesednou. Z mé zkušenosti většina rodičů lékům spíše odolává, i když projevy ADHD mohou být výrazné. Mnohem častěji na ně přistoupí na nátlak pedagogů, kteří málokdy vědí, jak s podobnými dětmi pracovat. Na druhou stranu znám rodiče, kteří léky podávají, a ti uvádějí, že jejich potomkům výrazně pomohly – děti jsou klidnější, lépe se soustředí a dosahují lepších výsledků ve škole.
Zpověď na smrtelné posteli?
A co se týká tvrzení o „vynálezci“ ADHD? Pokud si do vyhledávače zadáte jméno dětského psychiatra, který bývá s ADHD nejčastěji spojován, tedy americký psychiatr Leon Eisenberg, objeví se řada stránek a videí o jeho „přiznání“ na smrtelné posteli. Tyto zdroje jsou však velmi pochybné. Radkin Honzák by si jako zkušený psychiatr měl takové informace ověřit nejdéle předtím, než je vypustí směrem k laické veřejnosti. Ideálně ale hned poté, kdy se k němu dostanou.
Na Wikipedii pak najdete zmínku, že onen psychiatr zmínil sedm měsíců před smrtí během rozhovoru, že genetická predispozice k ADHD je přeceňována a je třeba hledat i psychosociální příčiny. Nicméně původní zdroj chybí a není dohledatelný. Všechna tvrzení se odvolávají na sekundární zdroj, a to je zmínka o tomto rozhovoru v časopise Der Spiegel v roce 2012.
Právě ověřování tohoto výroku se ve svém volném čase věnoval Tomáš Hečko. Na sociálních sítích po přečtení článku vyšlém v roce 2012 (tři roky po smrti Eisenberga) v německém týdeníku Der Spiegel, shrnul svá zjištění následovně: Eisenberg netvrdil, že si půl příznaků ADHD vymyslel. Nebyl ani pro bezhlavé předepisování léků. Zpochybňoval genetickou příčinu ADHD a hledal psychosociální faktory.
Eisenberg tedy nikdy neřekl nic z toho, co tvrdí Honzák. Neurovývojovou poruchu ADHD si nevymyslel a léky nepropagoval. Taková tvrzení jsou nepravdivá a rovnají se dezinformacím.
Víme více
Moderní studie navíc ukazují něco jiného, než kdysi tvrdil doktor Eisenberg. Vyplývá z nich, že genetika u ADHD hraje zásadní roli. Pokud má ADHD jeden z rodičů, je pravděpodobnost, že poruchu zdědí i dítě mezi 40 až 74 %. Podařilo se dokonce identifikovat genetické změny ovlivňující neurotransmitery, zejména dopamin, který reguluje pozornost a impulzivitu. Recenzovanou studii z roku 2018 k tomu naleznete třeba ZDE.
Strukturální změny v mozku jsou další významný faktor – části spojené s pozorností a rozhodováním vykazují odlišné uspořádání. ZDE je k tomu čerstvá studie, která vyšla v odborném časopise NeuroScienceNews.com.
Významné jsou i prenatální faktory, například užívání alkoholu či cigaret matkou v těhotenství, nízká porodní váha nebo komplikace při porodu. ZDE je na toto téma studie z rou 2021.
Skutečnost je tedy docela jiná, než svým posluchačům předestřel psychiatr Honzák. U lékaře specializujícího se na psychiatrii bych očekávala, že bude pracovat s ověřenými informacemi. Nepřesná nebo zcela mylná tvrzení, která šíří, nejen podporují dezinformátory, ale navíc prohlubují stigmatizaci. Děti s ADHD i jejich rodiče pak čelí ještě většímu odsuzování a nepochopení. Od odborníků bychom však měli očekávat opak – že budou svou autoritou přispívat k osvětě a porozumění.
Další použité zdroje:
Jakub Horák Eccentric Late Night, HeroHero.co ; 6. listopadu 2024
https://cs.wikipedia.org/wiki/Radkin_Honz%C3%A1k
