Článek
Po válce svědčil proti nacistům, kteří v koncentračním táboře páchali nejhorší zločiny proti lidskosti. Ve své knize Treblinka, slovo jako z dětské říkanky popsal, jak se mu v říjnu 1942 s několika dalšími vězni podařilo uprchnout. Líčil v ní, že na vzpouře měli podíl i čeští Židé a přednášel o zločinech, kterých se dozorci ve vyhlazovacím táboře dopouštěli. Podobně jako mnozí jiní přeživší holokaustu si nakonec i on vzal život.
Ve frontě na smrt
Richard Glazar (původním jménem Goldschmid) se narodil v roce 1920 do pražské židovské rodiny, která mluvila stejně česky jako německy. V roce 1939 nastoupil na univerzitu, ale jeho studia záhy skončila, když nacisté uzavřeli vysoké školy. Rodina se přesunula na venkov, Richard pracoval v zemědělství, ale v roce 1942 byl deportován do Terezína. Tam strávil pouhý měsíc, když byl zařazen do transportu směřujícího do okupovaného Polska. Cílem jeho cesty byl vyhlazovací tábor Treblinka, místo, odkud nebylo návratu. To ale třiadvacetiletý Richard v říjnu roku 1942 netušil, proto se po příjezdu zařadil „do fronty na sprchy“, stejně jako tisíce dalších, aniž by věděl, že jde na smrt. V tu chvíli kolem procházel esesman, který na něj promluvil: „Komm du auch … – Ty pojď taky, oblékni se, rychle, postav se tam k těm – židovské hvězdy dolů, žádné hodinky, žádný nůž – tak … Budete tady pracovat, když se osvědčíte, můžete se stát Vorarbeiter oder Capos – předáky nebo kápy.“ August Willy Miete, esesák proslulý svou krutostí, kterému trestanci přezdívali „Anděl smrti“, v tu chvíli netušil, že si mezi tisíci jinými právě vybral budoucího svědka svých příšerných zločinů. Miete byl zatčen až v roce 1960 a obviněn z účasti na masové vraždě více než 300 tisíc lidí, o pět let později dostal doživotní trest. Nicméně v roce 1985 byl podmínečně propuštěn a o dva roky později zemřel.
Treblinka byla dokonalou „továrnou na smrt“. Všichni, kdo tam přijížděli, šli na okamžitou smrt v plynových komorách nebo byli zastřeleni. Na otrockou práci spojenou s likvidací mrtvých těl a třídění věcí byli vybráni jen jednotlivci a mezi nimi právě Richard Glazar a také jeho budoucí spolupracovník a rodák z Čech Karel Unger. Hned v prvních okamžicích svého nového „zaměstnání“ se dozvěděli, že lidé z jejich transportu už jsou nebo v nejbližších okamžicích budou mrtví. Mezi nimi i blízcí příbuzní Ungera. Oba třídili věci, jež zbyly po mrtvých: hromady šatů, bot, osobních věcí, ale i peníze, šperky, zlato. Z vlaků vykládali mrtvoly těch, kteří cestou zemřeli.
Vzbouřit se, ne přežít
Glazar v Treblince patřil do skupiny českých a slovenských Židů a díky nim překonal například tyfus, který by byl jinak jistým rozsudkem smrti. Vězni z různých zemí dlouho plánovali povstání a do těchto plánů se zapojili i Glazar s Ungerem a další českoslovenští Židé. Jeho smyslem nebylo přežití, ale akt vzpoury. První pokusy o odboj začaly v Treblince už v listopadu 1942, od začátku roku 1943 pak vězni plánovali tzv. Akci H, neboli Hodina. Každé židovské komando mělo v konkrétní hodinu přepadnout své stráže a zneškodnit je. Jenže jejich plán přerušila tyfová epidemie.
Později se vězňům podařilo sehnat lahve s benzinem a ukrást granáty z muničního skladu. Druhého srpnového dne o čtvrté hodině odpolední roku 1943 vzpoura vypukla. Nejprve vybuchl první granát, který byl signálem ke vzpouře, pak další. Proti ubikacím dozorců pak letěly lahve naplněné benzinem a začal hořet tank, který požár rozšířil. „Standa Lichtblau zřejmě splnil svůj slib, že na památku těch svých zapálí v Treblince takovou fakuli, jakou ti s lebkou a hnáty na čepicích při svých parádách ještě neviděli… Byl to zoufalý pokus lidí zbavených téměř už všeho lidského učinit to, co by svět asi byl od nich očekával a co by snad jim byl neprominul, kdyby to byli neučinili. A byl to ten svět, od kterého se cítili naprosto opuštěni, který je skutečně opustil a který je vlastně vydal do záhuby,“ vzpomínal později Glazar na toto srpnové odpoledne ve své knize.
Z hořícího tábora se některým vězňům podařilo uprchnout, Glazar a Unger měli na rozdíl od mnoha dalších štěstí. Ze 350 vzbouřenců a zhruba 250 dalších vězňů se jich zachránily jen desítky. Ti, které dozorci a esesmani chytili živé, museli odstranit zbytky tábora a potom byli zastřeleni. Krátce nato Treblinka zanikla.
Glazar s Ungerem při útěku z tábora společně skočili do bahnité vody a schovali se ve vymletém břehu. Teprve po dlouhých hodinách vylezli a vydali se na dlouhou cestu směrem ke slovenským hranicím. Pohybovali se jen v noci a bez větších potíží se jim podařilo postupovat. Jenže u Noweho Miasta nad Pilicou je zatkla policejní hlídka. Udali falešná jména, a tak se zázrakem nepřišlo na to, že jde o Židy a uprchlé vězně z Treblinky. Policistům tvrdili, že jsou Češi poslaní na práce do Polska, ale cestou je přepadli partyzáni a o vše je obrali. Nakonec díky tomu dokonce dostali náhradní doklady a byli posláni vlakem do německého Mannheimu, kde pracovali ve fabrice. V Německu žili pod falešnými jmény téměř dva roky, aniž by kdokoliv tušil, že jde o Židy.
Pocit zadostiučinění
Richard Glazar se po válce setkal se svojí matkou, která také jako zázrakem přežila. Po válce změnil jméno, vystudoval ekonomii a cizí jazyky. V roce 1951 byl z politických důvodů poslán do výroby a později získal kvalifikovanou práci ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Praze. Ještě v Mannheimu (po příchodu Američanů) sepsal Glazar první zápisky o Treblince, vzpouře i útěku. Hned po válce chtěl svědectví vydat, ale o knihu nebyl zájem. V roce 1961 však Glazar vypovídal v Düsseldorfu během soudu s esesáky z Treblinky a stal se klíčovým svědkem. „Můj přítel Karel Unger o tom nikdy nemluvil. Nechtěl otevírat staré rány: v Treblince ztratil matku, bratra a otce,“ vzpomínal později Glazar. Svědectví nevydala ani většina dalších ze čtyřiapadesáti přeživších. Podle Glazara proto, že pocházeli ze zbědovaných oblastí východního Polska a neměli na to kapacitu, čehož obhájci nacistických zločinců zneužívali.
Ukázalo se, že v Treblince za krátkou dobu její existence, od jara 1942 do léta 1943, bylo zavražděno téměř 900 tisíc lidí a podle Glazara si tak mnozí lidé přišli na skutečné bohatství založeném na okrádání vyvražděných Židů. Glazar měl zásadní podíl na odsouzení „Anděla smrti“, dalšího známého zločince Kurta Franze a několika dalších treblinských vrahů.
Sklon k fanatismu je v lidech
V roce 1968 odešel do exilu ve Švýcarsku a i tam mluvil o své zkušenosti, mimo jiné ve slavném Lanzmannově dokumentu Šoa. Po revoluci se do Československa vrátil a v roce 1994 tu poprvé vyšla jeho kniha Treblinka, slovo jako z dětské říkanky, která o dva roky dříve vyšla ve zkrácené podobě německy. Doma se kniha stala okamžitě knižním hitem a následovala dlouhá série přednášek. „Mám pocit velkého zadostiučinění. Už proto, že jinak by po lidech, kteří se víceméně obětovali, nezůstala vůbec žádná památka. Jsem jediný, kdo o povstání v Treblince napsal,“ řekl v roce 1994. Vyprávění o tom, co zažil, ho naplňovalo a dávalo mu smysl upozorňovat na krutosti nacistů i po více než půlstoletí od chvíle, kdy k nim docházelo. „Poválečný vývoj ukázal, že masové vraždy a bezcitná krutost rozhodně neskončily Osvětimí. A i jinde na světě než jen v Německu podlehli lidé nátlaku a lákadlům fanatické, zrůdné ideologie. Takže: podařilo se to jinde, sklon k tomu je všude. Je totiž v lidech,“ upozorňoval Glazar.
Když hovořil o tom, jaké je žít po „pobytu v pekle“, zmiňoval strašné ponížení, během kterého si museli lidé sami před sebou několikrát denně uplivnout. Vysvětloval si tím, proč si někteří přeživší holokaustu, mezi nimi Primo Levi či Jean Améry, vzali později život. „My v Treblince jsme asi měli v tomhle ohledu štěstí. Byli jsme sice určitým způsobem pomocníky katů, hrobaři. Vzpourou jsme však získali zpět svou lidskou důstojnost. Pro mě byl křik, který po vypuknutí povstání zněl nad hořícím lágrem, křikem člověka. A s tím se dá potom žít,“ řekl v roce 1995 Respektu. O dva roky později, jen dva týdny po smrti své ženy, spáchal sebevraždu i on sám.
Zdroje:
Glazar R.: Treblinka, slovo jako z dětské říkanky; Torst 1994
