Článek
Začalo to nenápadným statusem na sociálních sítích a možná to skončí hromadným bojkotem. Pan Michal z Ostravy zhruba před týdnem napsal příspěvek, ve kterém kritizuje systém samoobslužných pokladen. Vadí mu zejména dvě věci: fakt, že jako zákazník pracuje vlastně „zdarma“, a skutečnost, že nový systém bere lidem práci.
„Co se stalo se studentem, který si přivydělával u pokladny? Samoživitelkou, která počítala každou korunu?“ ptá se. A doplňuje, že po jeho brigádě zdarma následovala ještě kontrola účtenky ochrankou. „Tohle není pohodlí. To je neplacená práce dochucená nedůvěrou,“ konstatuje. Jeho příspěvek nasbíral od té doby zhruba pět tisíc komentářů a téměř devět tisíc sdílení.
Naši snahu nikdo neocení
Nedlouhým statusem zřejmě trefil něco, co určitou část lidí velmi dráždí. Z toho, co sdílí on i komentující, kteří s ním souzní, lze vyčíst následující:
- lidé mají pocit, že jsou využíváni – udělají práci za zaměstnance, ale zisk má hypermarket
- nikdo jim za jejich ochotu nepoděkoval
- nikdo jim nenabídl slevu na nákup
- obchod jim nedůvěřuje a kontroluje, zda skutečně započítali vše, co nakoupili
- kvůli zisku hypermarketů přicházejí obyčejní lidé o pracovní místa
- servis, který obchody nabízejí, není „lidský“
- cítí zahanbení, když si s pokladnou nevědí rady nebo udělají chybu
- mají pocit, že z nich „systém“ dělá „ovce“
Ohlas na nenápadný příspěvek ukazuje, jak silný odpor může u lidí vyvolat zdánlivá banalita, jakou je zavedení samoobslužných pokladen. A možná se v těchto reakcích odráží mnohem více než jen nesouhlas s tím, že je v obchodech něco jinak. Zdá se, že nová technologie se staly ventilem frustrace, která souvisí s rychle se měnící a značně nejistou dobou, ve které žijeme.
Pocit zneužití
V posledních letech – nejen v Česku – vzrůstá nedůvěra k elitám. K těm politickým, podnikatelským i vzdělanostním. Lidé jsou velmi citliví na situace, kdy mají pocit, že jim někdo něco nařizuje nebo je do něčeho tlačí. Často pak věří, že ve skutečnosti jde jen o způsob, jak je ovládnout a mít z nich zisk. Velmi patrné to bylo v době pandemie covidu-19, kdy se část lidí domnívala – a možná stále domnívá –, že za pandemickými opatřeními stojí spiknutí mocných a jejich vlastní prospěch.
Podobně nyní reagují i na samoobslužné pokladny. Nikdo se jich neptal, nikdo s nimi tuto změnu nediskutoval – a přesto se jí musí přizpůsobit. A to z jejich pohledu jen kvůli zisku velkých firem, které provozují hypermarkety. Ty sice nabízejí i časovou úsporu zákazníkům, ale zatím především těm, kteří si s technologiemi dobře rozumějí.
Emoce, které se probouzí v obchodě
Zavádění moderních technologií a úbytek lidského kontaktu nás zároveň upozorňuje na nepříjemnou skutečnost. Technologie mění způsob naší práce – a možná nám ji postupně vezmou. To nechceme slyšet. Pípání pokladen namísto švitoření pokladních nám to ale neustále připomíná.
Odpor k novinkám tak ve skutečnosti nevzniká kvůli technologiím samotným, ale kvůli emocím, které v lidech vyvolávají. Patří mezi ně pocit zneužití, ponížení, zahanbení i ztráta důstojnosti. Navíc se tyto pocity objevují při zcela běžné činnosti – při nakupování – a proto jsme vystavováni znovu a znovu.
Máme svou hodnotu?
Samoobslužné pokladny nám připomínají hlubší frustrace, které si neseme i z jiných oblastí života. Často se dlouhodobě cítíme nedoceněni za práci, kterou děláme, máme pocit, že jsme neviditelní a že tím postupně přicházíme o svou důstojnost. Pokladny, které bez ptaní vtrhly do našeho každodenního fungování, tento pocit jen zesilují: i tady jsme neviditelní a za naši „práci“ či schopnost adaptace nás nikdo neocení. A pokud v obchodě dojde k veřejnému selhání, může se přidat ještě neodbytná myšlenka: „Jsem příliš pomalý a nehodím se do dnešní doby.“ Máme pak pocit, že nejsme součástí změny, ale její obětí.
Nevole k samoobslužným pokladnám není jen odporem k novinkám. Je to reakce na situaci, kdy se po lidech chce, aby se přizpůsobili systému, který jim přitom nenabízí uznání ani jistotu, že jsou (a budou) stále potřební.
