Článek
Ten příběh zní neuvěřitelně. Seniorka šla po chodníku a zpoza rohu vyšla desetiletá dívka, která právě prvně - bez doprovodu - vyrazila na hodinu gymnastiky. Šla ale po nesprávné straně a připletla se tak staré paní do cesty. Ta nezaváhala a uštědřila dítěti „výchovnou“ facku. Dívka se lekla, upustila mobil, který držela v ruce a utekla pryč.
Výchova za socialismu
Nám, kdo jsme vyrůstali za socialismu, zní ta příhoda povědomě. Nejen, že tělesné tresty byly běžné v mnoha rodinách, ale rána tehdy mohla přijít i od kohokoliv cizího. Třeba od souseda, kterému se nelíbilo, že si kluci kopou míčem na ulici až příliš blízko jeho opečovávané předzahrádce. Nebo od učitelky, jak se to v páté třídě stalo mně. Špatně jsem do sešitu zapsala datum a právě kolem procházející ruštinářka mi za toto „provinění“ udělila velkou ránu do zad.
A tento způsob „výchovy“ cizími lidmi nevymizel ještě ani v 90. letech minulého století a na počátku 21. století. Vzpomínám na spolužačku z vysoké školy, která byla velmi drobná a ještě dlouho po dvacítce vypadala mnohem mladší než ve skutečnosti byla. Když jednou v pátek s velkou krosnou čekala na autobus, který ji měl po týdnu odvést domů, přistoupila k ní starší žena, odstrčila ji a postavila se se slovy „nepleť se tady“ před ní. Pamatuji se, jak nás tehdy zarazilo, že někteří dospělí se k dětem chovají tak hrubě. Jako by děti byly někým méněcenným, kdo si nezaslouží žádné ohledy.
Smutné internetové čtení
To si zřejmě myslela i ona seniorka. Kdyby byl takový postoj něčím zcela výjimečným, snad by to nestálo ani za pozornost. Paní zkrátka trochu zaspala dobu a dostalo se jí poučení, že takové chování dnes už rozhodně není normou. Jenže tím to neskončilo. Když se zpráva dostala na internet, v diskusi se ukázalo, že se zdaleka nejedná o ojedinělý postoj. „Bože takový virvál kvůli jedné facce, bůhví jak to bylo, babka se lekla a mimoděk jí vylétla ruka z úleku, nevěřím, že by jí dala nějakou ránu, plácla jí po hlavě a zpovykaní rodiče vyvádí jak smyslu zbavení .. divím se, že s tím nejdou až k Mezinárodním soudu v Haagu Proboha! “ píše například jedna z diskutujících. A další přispěvatelka reaguje: „Rodiče z toho incidentu chtěli určitě vymáčknout nějaké vyšší odškodné, místo toho aby se zaměřili na výchovu,“ a v jiná diskutující přidává „Kam jsme to došli…řešit takhle veřejně takovou kravinu. Holka dostala pohlavek od cizí paní, no, snad to nebude mít doživotní následky z toho traumatu…ani to doma neřekla“. Objevují se dokonce příspěvky, ve kterých lidé píší, že (by) se zachovali stejně.
Podobné diskuse jsou skutečně smutným čtením. Je opravdu překvapivé, že i v roce 2025 musí moderátoři přidávat k těm nejhrubším příspěvkům kontext, ve kterém vysvětlují, jak závažně fyzické tresty děti poškozují. Jenže má to smysl? Generace, která s fyzickými tresty vyrůstala, si zkrátka tento způsob „výchovy“ normalizovala.
„My starší jsme dobře vychovaní“
Často zdůrazňuje, že oni jsou na rozdíl od dnešních dětí „dobře vychovaní“. Ale je fakt, že schvalují agresivitu vůči slabšímu důkazem takového tvrzení? Mnohem spíše to působí jako důsledek přístupu, který vzbuzoval strach a zakazoval přirozené dětské emoce projevy. Jak se tito lidé s emocemi naučili pracovat? Zjevně vůbec. Vůči domnělým autoritám jsou na jednu stranu až příliš přizpůsobiví (mnohdy mají třeba strach požádat lékaře, aby jim sdělil více k jejich diagnóze), na druhou stranu se často nechávají strhnout k výbuchům hněvu a slovní agresivitě. V diskusích na internetu i v reálném životě. Ne náhodou mají na sociálních sítích největší dosah nepravdivé zprávy a útoky, které mají neobyčejně silný emoční náboj a staví právě na hněvu.
Z podobného důvodu nejspíš dnes reagují někteří lidé velmi silně na přirozené projevy děti. Ano, děti mají obvykle více energie než my dospělí a také jsou hlučnější. Nerodí se se schopností přirozeně regulovat své emoce, zejména kvůli zrání nervové soustavy nebo jejím odlišným vývojem. Rodič, který je nezastrašuje, jim pomáhá, aby se to zdravě naučily a zvládaly to i v dospělosti. Pokud vás dráždí dětský pláč nebo neschopnost dítěte (často ještě batolete) okamžitě se vyrovnat se svým hněvem - není to proto, že vy jste se takto projevovat nesměli? Že nebyl nikdo, kdo by vás naučil vaše pocity zpracovat a byl s vámi, když nerozumíte tomu, co se vám to vlastně děje? Není za tím právě nulová tolerance k vašim dětským emocím.
Respekt vám strach nepřinese
Chápu, že je těžké přiznat si, že „výchova“, která byla na děti aplikována v minulosti nebyla správná. Že mnoha lidem ve skutečnosti způsobila šrámy na duši a neudělala z nich lepší lidi. Mnozí se chovají „mravně“ jen na povrchu, ale když se nikdo nedívá nebo se mohou skrýt za anonymní příspěvky, dostává se na povrch spíše jejich stín. Jenže bát se silnějšího neznamená respektovat ho.
Přiznejme si, že pouhý věk není žádnou zásluhou, za kterou by komukoliv náležela automatická úcta. Mnohé děti a mladí lidé jsou dnes zralejší než lidé o generaci či dvě starší. Možná proto, že nebyli vychováváni strachem, ale učili se za své činy nést přirozené důsledky a získali respekt k druhým tím, že si byli vědomi faktu, že i oni sami mají svou důstojnost. Děti se naučí respektu jen tak, že ho samy zakouší. Jiná cesta k němu nevede, ať chcete nebo ne.
Další zdroje:
Lenderová M.(ed.): Velké dějiny zemí Koruny české: Dětství, Praha 2021
