Článek
Mladí lidé narození kolem přelomu tisíciletí, tedy mileniálové, mají problém. Přestože dosáhnou na významně vyšší mzdy než jejich předchůdci, a to včetně absolventů, jejich vyhlídky nejsou právě optimistické. Vysoká inflace, astronomické ceny nemovitostí a takřka explodující úroky hypoték jim brání představovat si svou budoucnost v růžových barvách. Osamostatnit se nebo dokonce založit rodinu je pro mnohé z nich v této situaci nepředstavitelné. Mnoho absolventů vysokých škol tak dosud bydlí u rodičů nebo ve sdílených bytech.
Rozum a cit
Taková situace momentálně nepanuje jen u nás. Dovolit si vlastní bydlení je dnes téměř nemožné pro celou řadu evropských mileniálů. Třeba ve Velké Británii výrazně poklesl počet jednočlenných domácností, a to na 30 procent. Že je za tím skutečně krize bydlení, dokazuje skutečnost, že zejména v zemích, kde je silná ochrana nájemního bydlení, jako je Rakousko, Francie nebo Nizozemsko, podíl jednočlenných domácností neustále roste.
Jaké důsledky má bytové krize například pro mladé Brity nedávno popsal list The Guardian, který situaci přirovnal k době na přelomu 18. a 19. století, kdy své romány vydávala spisovatelka Jane Austenová. Její hrdinky mohly dosáhnout jistých životních jistot a společenském uznání výhradně sňatkem s vhodným a zaopatřeným mužem. Jako první s nečekaným tvrzením, že se mladí Britové vracejí do dob Austenové přišel ekonom Peter Kenway. V situaci, kdy tři čtvrtiny nemovitostí vlastní ve Spojeném království lidé nad 50 let domnívá, podle něj brzy vznikne „trh manželství ve stylu Jane Austenové, kdy se mileniálové bez dědictví snaží spojit s mileniály, kteří zdědili dům“.
Máš na zálohu?
Podle vlastnictví nemovitosti si své protějšky mladí Britové dle The Guardian často vybírají už nyní. Byty a domy jsou totiž v poměru k výdělkům nejdražší za posledních 150 let. Koupit si byt kupříkladu v Londýně je nyní téměř nemožné, vyjde totiž na dvanáctinásobek průměrné roční mzdy. Tedy v případě, že jde o muže. I ve Spojeném království jsou odměny žen za práci stále významně nižší, proto při zakoupení londýnské nemovitosti musí dámy obětovat dokonce o dva roční příjmy více než pánové. Situace je tak naprosto jiná, než byla v případě předchozích generací. Více než polovina lidí narozených v 50., 60. nebo 70. letech minulého století si svou první nemovitost zvládla koupit do svých 30 let. To se ale podaří jen zlomku mileniálů.
Ekonomická a realitní krize už nyní vede k tomu, že už dnes se prý mladí lidé rozhodují, s kým zajít na rande, podle zcela nových kritérií. Zvažují totiž to, zda s dotyčným bude možné v budoucnu zakoupit nemovitost nebo se alespoň podělit o nájem. Bytová krize pak ovlivňuje i dynamiku samotných vztahů. Téměř čtvrtina respondentů průzkumu z loňského roku by uvažovala o přestěhování k partnerovi dříve, než by to v minulosti považovala za vhodné. A dokonce se odhaduje, že jeden z deseti lidí je uvězněn ve vztahu, ve kterém nejsou šťastni, protože si nemohou dovolit se odstěhovat.
Novodobá romantika
Velmi podobná situace na realitním trhu je i v Česku. Na počátku pandemie covidu-19 výrazně vzrostla potřeba lidí koupit si byt či dům pro vlastní potřebu nebo na investici. Důvodů bylo hned několik - zrušení daně z nabytí nemovitosti, pokles úroků hypoték a také potřeba investovat během lockdownů naspořené prostředky. Ceny nemovitostí tak vlivem vysoké poptávky závratně vzrostly. Redakce Seznamu loni spočítala, že mladý člověk, který si vezme 90 procentní úvěr na průměrný český byt, bude potřebovat přesně 6 156 540 korun. „Při úrokové sazbě kolem pěti procent, třiceti letech splácení a fixaci na pět let by se jeho měsíční splátka pohybovala kolem 35 500 korun,“ píše se v loňském článku Seznamu. V případě, že by žadatel měl 20 procent vlastních prostředků, by splátka sice klesla o pět tisíc, i tak by ale dlužník musel dosáhnout čisté mzdy ve výši 60 tisíc korun. V takové situaci není překvapivé, že si polovina zaměstnanců z řad generace mileniálů myslí, že nebude moci založit rodinu nebo koupit nemovitost, pokud se situace během následujícího roku nezlepší.
Když v roce 2021provedla Akademie věd ČR průzkum o bydlení mezi mileniály, zjistila, že většina bydlí u rodičů, ve spolubydlení a případně má pronajatý byt, ve kterém ale neplánuje zakládat rodinu. Ti, kdo žijí ve „vlastním“ , ho ve v téměř 40 procentech případů dostali dědictvím či darem, další jej výhodně privatizovali. „A i když si zbývajících 56 % dotázaných mladých vlastníků bydlení koupilo/postavilo byt či dům za tržních podmínek, polovina z nich dostala finanční injekci od svých rodičů. Ve výsledku pak pouze 26 % dotázaných mladých vlastníků bydlení nedostalo od svých rodičů/prarodičů žádnou výpomoc při pořízení bytu či domu – ani dar, ani finanční výpomoc, a ani se nemohli účastnit výhodné privatizace bytů,“ uvedli výzkumníci.
Situace v Česku se tak velmi podobá té britské. I u nás je pravděpodobné, že lidé budou častěji než dříve zvažovat, s kým vstoupí do vztahu, aby vůbec měli kde bydlet. Nemusí to nutně znamenat konec romantických vztahů, ale jistou proměnu a částečný návrat k čemusi, co bylo běžné po staletí, dosti pravděpodobně ano.
„Celý koncept manželství byl vždy do určité míry ekonomickým uspořádáním,“ tvrdí americká psycholožka Orna Guralnik, kterou proslavil seriál Párová terapie. Naše mínění o životě v páru je podle ní velmi romantické a počítá s tím, že ekonomické aspekty do něj vstoupí až později. „Ale to je velmi novodobá představa o tom, co to vlastně je,“ dodává Guralnik. Zda naše moderní a do jisté míry idealistická představa o lásce a manželství vezme zcela či částečně za své, tak zřejmě brzy poznáme.
