Vasil Biľak: autor zvacího dopisu z roku 1968 dožil v luxusní vile

Vasil Biľak se stal po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy symbolem normalizace. Zejména proto, že se nechvalně proslavil tzv. zvacím dopisem adresovaným v době Pražského jara Moskvě. Jako konzervativní komunista neostalinistického typu neměl pro „socialismus s lidskou tváří“ pochopení a reformní komunisty od začátku kritizoval. A tak spolu s dalšími podobně smýšlejícími soudruhy zosnoval plán oslovit Brežněva s žádostí o pomoc proti údajné kontrarevoluci. Nikdy se však k této akci nepřiznal, proto nakonec nebyl ani souzen. Po revoluci v roce 1989 prožil ještě plné čtvrtstoletí v ústraní ve své luxusní vile pod bratislavským Slavínem.

Biľak se narodil jako Vasil Gyula. Pocházel z východního Slovenska a měl rusínský původ. Rodiče mu zemřeli v dětství, stejně jako většina z jeho sedmi sourozenců. Dospělosti se dožil jen jeho bratr Dmitrij. Na začátku nic nenasvědčovalo tomu, že se chudý sirotek jednoho dne stane tím, kdo bude určovat chod dějin i politiky. V útlém mládí se vyučil krejčím v Hradci Králové a po učení se stal krejčovským dělníkem. Údajně ne příliš zručným, na zadní straně jeho výučního listu měla být lakonická poznámka „jen kalhotář, nepouštět na saka“. V souvislosti s Biľakovou původní profesí i jeho údajnou nešikovností o něm za normalizace kolovalo několik vtipů. Třeba historka o tom, že když vítal japonskou delegaci, představil se mu jeden z jejích členů jménem „Ušimi Šaty“, načež Biľak zareagoval dotazem „Jak víš, že jsem krejčí?“ Další anekdota vznikla spontánně krátce po zvolení Václava Havla prezidentem. Ten první vojenskou přehlídku na Hradě absolvoval v kalhotách, které se zdály poněkud krátké. Záhy se začalo říkat, že měl „kalhoty od Biľaka“.

U krejčovského povolání však Biľak nezůstal. Po vyučení začal šít pro komunistické Rudé odbory, do kterých záhy vstoupil. Po únorovém převratu roku 1948 pak pro Biľaka, který patřil mezi „dělnické kádry“, přišly příhodné podmínky pro jeho strmou politickou kariéru. Ta byla skutečně strmá a trvala téměř 40 let. Nejprve absolvoval Vysokou školu politickou a získal titul RSDr. Následně začal kumuloval politické funkce. Jejich detailní výčet by byl skutečně dlouhý. Důležité je, že od počátku působil jako poslanec ve Slovenské národní radě, později zastával stejnou roli v Národním, respektive Federálním shromážděním. Mimo to působil v předsednictvech ústředních výborech strany na národní i federální úrovni úrovni. V 60. letech byl také ministrem bez portfeje v československé vládě a od listopadu 1968 do prosince roku 1988 byl i tajemníkem ÚV KSČ. Spolu s Husákem se v té době stal symbolem normalizační doby.

„Biľak byl jednoduchý věřící komunista bez jakéhokoliv vzdělání. Zároveň to ale byl i fikaný krejčí, který měl selský rozum a uměl se vyznat v tlačenici,“ vzpomínal na něj v době jeho smrti politolog Miroslav Kusý, do roku 1968 komunistický politik, který zasedal Ústředním výboru Komunistické strany Slovenska, ale po invazi roku 1968 se stal disidentem. Schopnost vyznat se v tlačenici uměl prokázal především v roce 1968, kdy byla jeho pohodlná pozice ve straně zásadně ohrožena. Stal se tehdy jedním ze spoluautorů a signatářů zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy. Ten měl okupaci „legalizovat“ a vydával ji za akt pomoci bratrskému národu. Ač byl podpis, jehož kopii Slovensku později poskytl Boris Jelcin, podroben analýze a potvrdilo se, že šlo skutečně o Biľakův podpis, on to do konce života popíral. Slovenská justice, která ho za údajnou vlastizradu stíhala, nakonec případ uzavřela s tím, že se nepodařilo dohledat svědky.

Na začátku normalizace se Biľak chtěl tvrdě vypořádat se všemi, kdo schvalovali Pražské jaro a odmítali „bratrskou pomoc“ z Východu. Text dokumentu Poučení z krizového vývoje, který z pozice nového vedení strany interpretoval minulé události a byl jakýmsi návodem, jak s odpůrci nového uspořádání naložit, byl nakonec kompromisem mezi Biľakovým konzervativním prosovětským křídlem, které prosazovalo tvrdý postup, a Husákovou skupinou, která se spokojila s „čistkami“, Ty nejprve proběhly uvnitř partaje a později i mimo ni. To znamenalo nejen vlnu odchodů ze strany, ale i permanentní kádrování nejen komunistů, ale později i všech obyvatel Československa. Toto „očištění“ vedlo k mnoha vyhazovům ze zaměstnání i škol.

V 70. a 80. letech měl Biľak zásadní vliv na aparát KSČ v ideologické a zahraničněpolitické oblasti a později se stal i známým odpůrcem Gorbačovovy přestavby. Po revoluci c roce 1989 následoval jeho strmý pád. V prosinci 1989 Biľak rezignoval na svůj mandát ve Federálním shromáždění a později byl vyloučen z KSČ. Následující léta prožil v ústraní a jeho klid narušila jen neúspěšná snaha vyšetřit jeho podíl na pozvání vojsk Varšavské smlouvy a odsoudit ho za údajnou vlastizradu.

Poslední 25 let svého života trávil Biľak se svou rodinou v bratislavské vile na Timraviny ulici pod Slavínem. Tam se nastěhoval už v roce 1972 poté, co byli původní nájemníci nedobrovolně vystěhováni. Do roku 1989 však více času trávil v jiné honosné vile, a to na pražských Malvazinkách. Šlo o významnou stavbu, kterou ve 30. letech 20. století nechal postavit šéf Živnobanky Jaroslav Preiss. Po druhé světové válce byla zkonfiskována a rozšířena stavebními úpravami. Následně se tam nastěhoval komunistický prezident Antonín Novotný. Po jeho smrti se dům rozdělil na čtyři byty a nastěhovali se tam další komunističtí funkcionáři. Kromě Biľaka to byl František Pitra, Jan Fojtík a Josef Kempný. Místní obyvatelé je ale nikdy neviděli; nejvýše zahlédli, jak do dvora zajíždí limuzína Tatra, která prominenty přivážela domů. Ani jejich manželky nechodily nakupovat do místních obchodů, protože pro vysoce postavené soudruhy existovala speciální prodejna v Praze 6. Stačilo poslat řidiče s nákupním seznamem, který nákup dovezl až domů. Komunističtí prominenti navíc dostávali náhrady a stát za ně platil i telefonní účty či elektřinu. Dnes je vila na Malvazinkách ve vlastnictví podnikatele Daniela Křetínského. „Dům jsem koupil s tím, že ho postavil Jaroslav Preiss. To on mu vtiskl jeho podobu a ráz. Pozdější nájemníci mě opravdu nezajímají,“ uvedl k minulosti stavby před několika lety současný majitel.

Vila v Bratislavě stále patří Biľakově rodině, v současnosti je psána na jeho zetě Jozefa Ševce. Dům ve francouzském stylu, který připomíná spíše malý zámeček, má pohnutou historii. Za války patřil rodině Gustava Biermanna, která za války zmizela beze stopy, a dům prošel arizací. Pozdější majitelé, vzdáleně příbuzensky spříznění s Milanem Rastislavem Štefánikem, se tam zabydleli v roce 1945 poté, kdy se do jejich původního domu nastěhovala tajná služba NKVD. Rodina dostala možnost vilu odkoupit, ale odmítla to právě proto, že šlo o arizovaný majetek. Zůstali tak nájemníky, což nakonec vedlo k jejich nucenému vystěhování. „Jednoho dne v roce 1970 nám přišli z organizace pro ubytování diplomatů oznámit, že soudruh Biľak si naši vilu vybral k bydlení a musíme se vystěhovat, protože tam je třeba provést stavební úpravy. Natahovali jsme se s nimi dva roky, ale věděli jsme, že budeme muset odejít,“ popisovala Zora Breierová, která ve vile do té doby s rodiči bydlela. Několikagenerační rodině za to stát poskytl bydlení ve dvou bytech na rozestavěných bratislavských sídlištích.

Podle předchozích majitelů šlo o architektonický skvost. „Byla tam velká dvanáctimetrová hala klenutá do oblouku s obrovskými okny, ze které se šlo do zahrady. Pět velkých pokojů plus jeden malý u kuchyně a všude vysoké čtyřmetrové stropy,“ vzpomínala Breierová. Součástí byla také zahrada připomínající spíše lesopark. Dendrologové nájemníkům zakázali jakékoliv úpravy. Nicméně Biľakovu vkusu stavba ani přilehlá zahrada neodpovídaly. Stromy a keře byly vykáceny, aby politikova ochranka měla lepší přehled. Breierové matka se do vily měla možnost v 70. letech minulého století ještě jednou podívat. Bylo to v době, kdo se v ní dokončovaly stavební úpravy, které si Biľakova rodina přála. „Vrátila se odtamtud zhrozena. Říkala, že všechny stropy snížili o dva metry, prostory rozčlenili a dali tam obyčejné panelákové dveře. Venkovní prostory vybetonovali a horní zahradu Biľak prodal. Na toto vynaložil tehdy náš stát 1,7 milionů korun,“ popsala Breierová.

Čachry při prodeji Biľakovy vily se staly součástí pozdějšího vyšetřování. Trestní stíhání ale bylo v roce 1991 zastaveno. Ukázalo se ale, že dům nechal stát přestavět za zmíněných 1,7 milionů československých korun, byť původní náklady měly být jen 700 tisíc korun. Dům byl rozdělen na dvě části. Jednu stát prodal Biľakovi za 250 tisíc korun, druhou Ševcovi za necelých 87 tisíc korun. Švec se později nechal slyšet, že vilu v té době mohl koupit naprosto kdokoliv.

Komunistický poslanec tak trávil poslední desetiletí svého života, a to včetně tuhé normalizace, během které se i běžné zboží stalo nedostatkovým, v luxusní vile. O takovém bydlení se „běžným smrtelníkům“ tehdy ani nezdálo. A vysoký standard si držel až do konce. „Pamatuju si, že vždycky, když odešel, nemohl jsem se vynadívat na Picassovu Holubici míru, kterou měl zavěšenou na stěně hned vedle Panny Marie s Ježíškem. Dostal ji jako dar od Pabla Picassa, též zapáleného komunisty,“ vzpomínal Karol Lovaš, mladý rozhlasový redaktor později vysvěcený na katolického kněze, který Biľaka v 90. letech minulého století pravidelně navštěvoval.

Zastánce tvrdé normalizace Vasil Biľak v luxusní vile také dožil. Zemřel v ní 6. února roku 2014 ve věku 96 let. Jeho rodina si bydlení ve vile, jejíž hodnotu realitní odborníci před deseti lety odhadly na milion eur, užívá dodnes.

Použité zdroje:

https://edu.ceskatelevize.cz/video/4249-vasil-bilak

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Bi%C4%BEak

https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/pouceni-z-krizoveho-vyvoje/.

Idnes: Komunistu Biľaka vystřídal v pražské vile šéf Sparty; 2. března 2007

https://zivot.pluska.sk/reportaze/trpke-spomienky-bilak-chcel-vilu-tak-nej-museli-vystahovat

Idnes.cz: Biľak dožil v klidné vile pod Slavínem. Snad skončí v pekle, věří Slováci; 6. února 2014

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/233126/komunista-bilak-96-a-jeho-tajemstvi-ve-vile-schovaval-picassa.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karol_Lova%C5%A1