Vlastním toaletním papírem za vyšší platy učitelů

V Česku se vcelku plošně rozšířila nová praxe. Mateřské školy na začátku školního roku často žádají rodiče, aby nakoupili hygienické potřeby. Kapesníčky, mýdla a především toaletním papír. Tato „žádost“ má nejčastěji podobu příspěvku na nástěnce a bývá podána formou, která vzbuzuje dojem, že jde v podstatě o samozřejmou povinnost rodičů, kteří tak investují do vlastních dětí.

Velká část rodičů s tím nemá problém a tento „příkaz“ automaticky splní. Jsou rádi, že dítě má školku a navíc jsou ze svých školních let zvyklí a příliš nad tím nepřemýšlí. Ti zbývající se ale zamýšlí nad tím, jaký to má vlastně smysl. Proč zařízení, na jehož provoz přispíváme ze svých daní a navíc vybírá tzv. školkovné, má najednou tak překvapivé požadavky? V tomto přemýšlení mnoho z nich podpořila učitelka a tiktokerka Štěpánka Cimlová, která si říká „Štěkánka“ a bere si na mušku některé zvláštní jevy v současném českém školství. Ta mimo jiné spočítala, že menší školka, která má 50 dětí, potřebuje na jeden školní rok hygienické potřeby v hodnotě nejvýše 25 tisíc korun. Pokud ředitel nedokáže takovou částku zajistit, domnívá se Cimlová, že manažersky selhává. Rodiče navíc upozornila, že nakupovat hygienické pomůcky pro školky je zcela dobrovolné a nikdo je k tomu nemůže nutit. Na druhou stranu lze ale podle ní předpokládat, že vedení školky bedlivě sleduje, kdo nakoupil a kdo nikoliv. To vede k tomu, že se rodiče proti této nové praxi příliš nebouří.

Vrtalo mi hlavou, proč ředitelé o tak absurdně nízkou částku nepožádají zřizovatele. I v případě, že by šlo o školku větší, šlo by o zanedbatelnou sumu, a to tím spíše, že obce mohou nakupovat hromadně a tedy výhodněji než rodiče. Začátkem tohoto týdne mi to ale konečně objasnil starosta sedmé městské části Prahy, Jan Čižinský. Na dotaz, který mu byl položen sociálních sítích, a to zda by radnice skutečně nenašla potřebné prostředky právě na financování těch nejzákladnějších hygienických potřeb, odpověděl, že takto jsou vlastně dorovnávány platy zaměstnanců školek. „…co nejvíce peněz by mělo jít na platy lidí ve školství, učitelek, učitelů, kuchařek, kuchařů a školníků a tato, byť úsměvná, praxe k tomu trochu přispívá“, tvrdí Čižinský a trošku rozněžněným infantilním stylem dodává, že levnější varianty, které by školky jako řádní hospodáři museli objednat, což by „nosánky a zadečky dětí nepotěšilo“. A protože jsou takové motivy poměrně přízemní, doplňuje své vysvětlení ještě jeden vzletný a bohulibý cíl, který neprospívá nikomu jinému, než právě dětem: jde prý o pedagogiku, protože, když si prý dítě přinese kapesníčky z domova, pak s nimi šetří a chová se k nim lépe. Dovolím si předpokládat, že současný učitel už by možná mohl disponovat širším repertoárem pedagogických a výchovných metod, než je ta zmíněná starostou. Především takových, které by rodiče zbytečně neobíraly o čas a peníze.

Skutečně chceme dorovnávat platy pedagogů a nepedagogických profesí ve školství skrze počet donesených rolí toaleťáků? O kolik jim ušetřené desetitisíce ročně pomohou zvednout platy? S trochou optimismu nejvýše o nízké stokoruny měsíčně.

Možná se domníváte, že jsem si spletla dobu, pokud tuto praxi kritizuji. Ano, skutečně nežijeme v socialismu, proto je normální, že si služby platíme. Nemám nic proti tomu, nicméně v takovém případě by muselo být jasno, co konkrétně financujeme, na co to bude použito a jakou službu za to můžeme žádat. Myslím, že rodiče by si často rádi připlatili za vstřícnější přístup, kvalitnější vzdělávací pomůcky nebo stravu, nikoliv ale v naturáliích. A nepochybně by ocenili i jistou transparentnost. Pokud by věděli, že přímo přispívají na platy učitelů či kuchařů, možná by pak od nich požadovali více než nyní, kdy jsou často jen rádi, že se jim dítě podařilo do některého předškolního zařízení umístit.